Tipněte si: která nemoc je horší? „jednička“ nebo „dvojka“? Příspěvek pana RN mě i Vám možná „otevře“ oči.
DM1 nebo DM2? Za osmnáct a bez dvou za dvacet!
Ještě před tím, než jsem zprovoznila stránku Diabeťáčka, jsem nevěděla o cukrovce téměř nic, ačkoliv jsem už od devíti let diabetik. Věděla jsem jen to, že si musím na vysokou glykémii píchnout inzulín, že bych neměla jíst moc sladkého, jíst pravidelně a také se trochu hýbat. Také jsem samozřejmě věděla, že já mám „jedničku“, zatímco moje babička má „dvojku“ a věděla jsem, že mezi námi jsou určité rozdíly. Když babičce zjistili asi v 65 letech cukrovku, tak nejprve musela zhubnout. To se jí podařilo. Teď chodí každé dva nebo tři měsíce na kontrolu, tam jí změří glykémii glukometrem, vynadají jí za vysoký cukr nebo pochválí za nízký. A toť vše. Babička se samozřejmě snaží správně stravovat, sladké jí jen výjimečně, ale jinak se její život vůbec nezměnil.
Zato my, „jedničkáři“, nám se život s cukrovkou změní od základů. Píchání inzulínu, pravidelné měření cukru, výpočet výměnných jednotek, pokud možno pravidelné jídlo i pohyb.
Došla jsem tedy k závěru, že proti babičce jsem jednoduše chudák. Dostat cukrovku v 65 letech prostě není žádná katastrofa. Vždyť kdo v té době ještě nemá nějakou nemoc, třeba artrózu, revma, alzheimrovu chorobu nebo prostě jen bolesti zad? Ale trpět cukrovkou po celý život… to už je slušný kafe. Tento můj závěr byl podporován i ostatními lidmi, kteří na babiččinu informaci, že má cukrovku, reagovali: „jó? Já ji mám už od června“ nebo „To můj manžel ji má už dva roky!“. Když se však dozvěděli o mé cukrovce, náhle se zatvářili děsně soucitně a politovali mě slovy typu: „Ty seš ale chudák. Jak často si musíš píchat?“ nebo „Chudáčku, tak to máš zkaženej celej život, viď?“
Pak jsem ale uveřejnila svůj příběh „jedničkáře“ a na něj mi reagoval jeden „dvojkař“. Musím přiznat, že mě „dostal“. On ještě nebyl v letech, kdy jen „čekáte na smrt“, dokonce ještě nebyl ani důchodu a pracuje v jedné velké firmě. A co mi napsal?
Protože jako „dvojkař“ nepotřebuje inzulín a zatím ještě ani prášky, léčí svou nemoc dietou a pohybem. „Dietou a pohybem? Pche!“, ulevila bych si dříve. „To je teda vážná nemoc!“
Ale počkejte. Ukážu vám jeden jeho den:
V sedm hodin ráno pan D. M. vstane a nasnídá se chleba se sýrem. Každý den tu samou snídani, aby si příliš nerozházel glykémii. Kdyby totiž snědl třeba chleba (sacharidů) více, jeho glykémie by se nebezpečně zvýšila, protože se mu nevyrábí granulační inzulin a bolusový se mu vyrobí se značným časovým zpožděním , případně by mu hrozila až hyperglykémie. On by ale o té hyperglykémii vůbec nevěděl, protože jako diabetik 2. typu bez inzulínu nemá nárok ani na glukometr a tedy ani na testovací proužky. Vizuální testovací proužky Melliphan se prostě přestaly vyrábět. A měřte si glykémii po jídle pomocí moči. To samozřejmě nelze.
Já, jako „jedničkář“ bych si prostě píchla více inzulínu a po jídle si glykémii změřila glukometrem (pokud by mi tedy zbyl nějaký papírek, protože pokud si chci dělat alespoň jednou týdně velký glykemický profil, tak už mi těch papírků moc nezbude).
Ale pojďme se podívat na den pana D.M. dále. Ví, že po snídani, že mu glykémie přesto stoupne a sníst jen půlku chleba, to by měl hlad. Takže se jde buď proběhnout, nebo jede na kole do práce. Prostě musí . Fyzická aktivita je pro něho neoddiskutovatelnou nutností. Je to jedna z mála možností, které má v této situaci k dispozici na snížení glykémie.
Je 10 hodin a pan DM musí se nasvačit. Ať má hlad či nikoliv. On totiž musí jíst každé 3 – 4 hodiny a to 5x denně. Hlad nehlad, žízeň nežízeň. Nesmí jíst v kratších intervalech než tři hodiny ( to mu ještě glykémie dostatečně neklesla ke kompenzační hranici) a nesmí jíst za delší dobu než čtyři hodiny (to by mu nezískala vyčerpaná slinivka dostatečný čas k odpočinku mezi posledním jídlem dne a prvním jídlem dne následujícího). Každé jídlo musí jíst pomalu (dlouho) , aby dal slinivce čas k aktivaci vyčerpaných beta buněk. Pokud je diabetik v pracovním poměru, je to nepříjemná situace…….
Je 13 hodin a čas oběda. V jídelně panu D. M. dají na výběr ze tří jídel: 1. sladké palačinky, 2. vepřové s knedlíkem a se zelím a 3. zapékané knedlíky s vajíčkem. „Jedničkář“ by okamžitě ohodnotil kterékoliv jídlo počtem výměnných jednotek a píchl by si inzulín. Samozřejmě předpokládám, že „rozumný“ diabetik by si palačinky nedal.
A co „dvojkař“? „Dvojkař“ ví, že by měl jíst každý den potraviny s nízkým glykemickým indexem. Nesmí jíst tučné (protože cholesterol ze živočišných tuků se mu usazuje na stěnách cév a tepen mnohem rychleji než „obyčejnému“ strávníkovi), takže vepřové s knedlíkem a zelím odpadá. Navíc zelí bývá slazené cukrem. Rozhodně ale nesmí jíst ani ty sladké palačinky. Takže zbývá jedna varianta: zapékané knedlíky s vajíčkem. Jídlo už ale bohužel došlo. Musí se tedy spokojit se sladkým zelím, masem a knedlíkem. Řeší to tedy tak, že se pokusí odhadnout obsah cukru v jídle (knedlíky spočítá, ale to zelí, to je problém..) a sní toho co nejméně.
Odpoledne se pan D. M. v práci rozčílil, k tomu přibylo ještě to sladké zelí a jeho glykémie hodně stoupla. Necítí se dobře. Musí to tedy nějak „přetrpět“, protože nemá možnost jak glykémii srazit. Leda že by obíhal kolem továrny. Jediné co může nyní udělat, je vynechat svačinu, ale v tom případě nedodá organismu v rámci dne minimální potřebné množství sacharidů, které si pak bude jeho organismus muset vyrobit náhradním způsobem, což u diabetika, který má vždy také poškozený metabolismus, znamená i vznik nežádoucích odpadových látek. Je to past, které si je pan DM vědom.
Je 16 hodin, pan DM „podstupuje“ další povinnou svačinu . I když se mu to v tomto okamžiku příliš nehodí, protože je na cestě z práce domů a nemá hlad. Ale vycvičil se již a vybavil tak, že má potřebné jídlo po kapsách a tak za chůze vytahuje z kapes vše potřebné a začíná jíst. Jde rychle, jí pomalu. Sníh mu jeho svačinku trochu „ocukrovává“. A opět mu cukr musí jít po jídle nahoru ( 10 – 14 mmol ), a opět musí čekat tři hodiny, než to „nějak opadne“. Nemá jinou možnost.
Je 18 hodin, pan DM se podrobuje cílené fyzické aktivitě minimálně 30 minut. Musí, jak je uvedeno již výše. Fyzická aktivita je pro něho prostě nutností. Je to jedna z mála možností, které má v této situaci k dispozici na snížení glykémie. Navíc musí tímto způsobem si snižovat krevní tlak, který u diabetika obecně je životně důležitý.
Je 19 hodin, pan DM večeří. Poslední jídlo tohoto dne. Jí pomalu a váží si každého sousta. Ví, že další sousta budou až za 12 hodin. A ví, že najíst se „dosyta“ nesmí. O skladbě jídel, které bývaly jeho zamilovaným, si může doživotně jen nechat zdát …
Večer je pan D. M. pozván na večeři k známým jeho manželky. Ti mu nabídnou jeho oblíbené zákusky slazené náhradním sladidlem. Pan D. M. odmítne, protože v tuto dobu již nesmí jíst, je právě po večeři. Hostitelka tedy „dia“zákusky rozmrzele odnese a pomyslí si něco v tom smyslu: „Že já jsem se husa takhle snažila.“. Pana DM to velice mrzí, ale není v jeho psychických silách něco vysvětlovat, když ví , že i značná část těch „co v tom lítaj“ mají o diabetu představu podobnou jako hostitelka.
Jak by se choval „jedničkář“ už asi nemusím popisovat.
Kdo je na tom tedy hůř? Ještě stále říkáte „jedničkář“? Tak čtěte ještě dál.
Jelikož nemá „dvojkař“ glukometr a testovací proužky většinou ani netuší, jak je jeho hladina cukru nevyrovnaná. Předtím, než dostal cukrovku, u něj probíhala třeba 5 nebo dokonce 10 let nepoznaná cukrovka a jeho glykémie se stále držela aniž o tom věděl na 9 – 15. Dobrá půda pro rozvoj pozdních diabetických komplikací, které – ve srovnání s „jedničkou“ – přicházejí naprosto nesrovnatelně rychleji.
„Jedničkář“ si po prvním šoku z glykémie 30, která trvá max. 14 dní, rychle osvojí práci s inzulínem. Jeho nemoc není podceňována ani společností, ani lékaři. „Jedničkář“ je nucen kontrolovat si své glykémie pravidelně, zatímco 2. typ je u lidí bagatelizován.
Tak co? Ještě pořád závidíte „dvojkařům“?
Jak já laik a DM2 vidím „výhody“ a „nevýhody“ obou skupin :
—————————————————————————
„Výhoda“ 1.typu proti 2.typu DM (který si zatím neaplikuje inzulin) :
– První typ může jíst kdykoliv a cokoliv
– je-li důsledný, dobře informovaný a vybavený kvalitním inzulinem má mnohem menší glykemickou oscilaci
– jeho buněčný systém většinou netrpí inzulinovou rezistencí
– jeho buněčný systém netrpí metabolickým syndromem
– jeho metabolismus není narušen, nebo je narušen mnohem méně
– prognóza diabetických komplikací je u něj mnohem menší z výše uvedených důvodů
– má vyšší odolnost buněk vůči vyšší glykémii
(jak to vidím já dvojkař )
„Nevýhoda“ 1.typu DM proti 2.typu DM (který si zatím neaplikuje inzulin) :
– nutnost přesného odhadu dávky jídla
– nutnost přesného odhadu dávky a typu inzulinu
– správná volba místa na těle pro aplikaci inzulinu
– aplikace inzulinu jako taková
– nebezpečí hypoglykémie
– propuknutí nemoci v nižším věku
(jak to vidím já dvojkař )
„Výhoda“ 2.typu DM proti 1.typu DM (který si zatím neaplikuje inzulin) :
– není nucen aplikovat inzulin
– není vystaven tolik nebezpečí hypoglykémie
– propuknutí nemoci až ve vyšším věku
„Nevýhoda“ 2.typu DM proti 1.typu DM (který si zatím neaplikuje inzulin):
– významně omezený výběr potravin
– časté opakované malé dávky potravy
– poměrně přesné časové úseky pro jídlo
– nesmí jíst v kratších časových úsecích než jsou tři hodiny
– nesmí jíst v delších časových úsecích než jsou čtyři hodiny
– má mnohem vyšší oscilaci glykémie, protože mu chybí sekrece granulačního inzulinu, kterou DM1 nahradí vhodným typem inzulinu ve vhodnou dobu
– má vysokou inzulinovou rezistenci
– má metabolický syndrom
– má mnohem rychlejší rozvoj pozdních komplikací
