Veroničin příběh (1. typ)

Nechápala jsem co se děje,nikdo mi nic nevysvětlil,nejspíš to nepokládali za nutné.Ahoj,jmenuji se Veronika,je mi 26let a příběh,který Vám chci vyprávět začal před 14 lety. Letní prázdniny se zrovna blížily ke svému konci a to mi kazilo náladu stejně jako fakt, že jsem neustále běhala na záchod,za noc vypila třeba i 2litry vody a cítila se pořád unavená a ospalá. Mamce se to vůbec nelíbilo,a tak mě po návratu z prázdnin vzala k doktorce.Ta mě,po zjištění o kolik jsem přes prázdniny zhubla,poslala na rozbor krve.Z laboratoře volali,že nejspíš došlo k omylu,jelikož jim nesouhlasí nějaké hodnoty,a tak jsem šla na odběr znovu. Bohužel to omyl nebyl.Ještě ten den mě odvezli do nemocnice. Nechápala jsem co se děje,nikdo mi nic nevysvětlil,nejspíš to nepokládali za nutné. Každé 2hodiny mi brali krev z prstu takovým ostrým kopíčkem, což docela bolelo. Druhý den mi před snídaní píchli injekci,o které jsem až později zjistila,že je to inzulin.Po snídani za mnou přišel doktor,který mi řekl,že jsem nemocná a že se to těmi injekcemi srovná.Fakt,že si je budu muset píchat celý život nějak zapomněl dodat.Aby toho nebylo málo,dostala jsem horečku a ke všem těm injekcím mi přidali ještě penicilin. Horečka ustoupila a já jsem se začala utvrzovat v tom,že po těch druhých injekcích(inzulinu)ustoupí i ta druhá nemoc.To mi však vydrželo jen do chvíle než přijali mamku,aby se naučila píchat mi inzulin. Tehdy jsem pochopila,že je to vážnější než jsem si myslela a že se mi tím obrátil život vzhůru nohama. Dieta, injekce, bolest…nedovedla jsem si představit,jak s tím budu dál žít? A co škola,kamarádky-co tomu řeknou? Při propouštění z nemocnice mi staniční sestra řekla,ať to beru tak,že jsou na tom jiní lidé daleko hůř.Ty 2 injekce denně se dají vydržet,že jsou v životě situace, které budou bolet daleko víc,a to,že nesmím sladké je dobré v tom,že po něm neztloustnu. Nějak mě tehdy ta její rada nepotěšila, i když to jistě myslela dobře. S obavami jsem se vracela domů. Tam na mě čekala babička s velkou krabicí diasušenek. Měla zlaté srdce a chtěla mi udělat radost. Tehdy tu nebyl takový výběr dia výrobků jako dnes, musela snad oběhnout všechny obchody ve městě.Po poradě s lékařem jsem si mohla občas nějakou tu sušenku dát k svačině. Absenci ve škole jsem dohnala celkem rychle, hodně mi pomohly kamarádky, které se mi staly velkou psychickou oporou. Braly mě v pohodě jako dřív,a to mě těšilo a těší dodnes. Svět se nezdál tak černej jako na začátku. Ani bych neřekla,že už uplynulo 14 let, co cukrovku mám. Za tu dobu, kdy se mi dařilo více či méně ji zvládat, jsem zjistila, že stejně tak jako lidé jsou různé i jejich reakce na cukrovku, že ne každý diabetolog je ten správný a že se prostě musím smířit s tím,že „může být hůř“ a dělat všechno pro to aby „nebylo“. Prostě člověk musí jít dál,i když je cesta samý kámen. Zůstat stát na místě-to nikam nevede-to už jsem pochopila, stejně jako radu, kterou mi tehdy dala staniční sestra. Na její slova jsem si vzpomněla,když mi babičku vzala rakovina. Tehdy jsem pochopila, že jsou prostě věci, které neovlivním, že musím posbírat všechny své síly a jít dál. špatné je zoufat-lepší je doufat, že jednou bude lék na všechny nemoci, nebude potřeba už první pomoci. Mějte se fajn a ať Vás cukr nezlobí:)