Vražda diabetika 1. typu vypadá z počátku jako sebevražedný úmysl nešťastného muže. Náhoda a nalezené pero tomu chtějí, že detektiv Cukřík má plné ruce práce s objasněním vraždy.
„Pane Petráš. Vyšetřujeme tu vraždu Vašeho syna,“ ohlásil se detektiv Cukřík kukátku bytu pana Petráše staršího. „Můžete nás pustit dovnitř?“
Dveře bytu se odemkly a v nich se o hůlku opírá asi osmdesátiletý, čile vypadající děda a zve je dál.
„Nejprve jste se Vás chtěli zeptat, jestli se Váš syn nechoval v poslední době nějak neobvykle,“ zajímal se Cukřík a usedl do staré pohovky ve skromném obývacím pokoji.
„Ne, ničeho podivného jšem ši nevšiml,“ zamumlal děda již téměř bez zubů. „Promiňte, škočím ši pro žuby.“
Detektiv i policista se usmáli. Děda se odšoural do vedlejší místnosti. Detektiv si všimnul, že mu nejdou moc zvedat nohy. Po chvíli byl zpět. „Jsem připraven na Váš výslech,“ zasalutoval.
Tohohle člověka bude radost vyslýchat, usmál se Cukřík pro sebe. Ale nahlas neřekl nic. Byl to přeci profesionál.
„Jak často jste se stýkal se svým synem,“ zajímal se Cukřík.
„No, občas jsem ho vidíval. Ale to víte. O staré lidi už mladí nemají zájem,“ dodal. Vypadalo to ale, že je se situací již smířen.
„Dokážu se o sebe postarat sám,“ vychloubal se děda. „Sám si uvařím, sám si vyperu, to víte, mladí už teď vaří jen samé šlichty. Koupěj jídlo skoro hotový, jen ho ohřejou a je hotovo. To není nic pro můj fajnový žaludek.“
Detektiv i policista jen zírali. Budou také tak čilí, až jim bude 80?
„Takže jste byl na svém synovi nezávislý?“
„Absolutně,“ řekl děda rezolutně. „Marie mi jen chodila nakupovat.“
„Kdy jste ho viděl naposled?“
„No, mohlo to být v sobotu. V sobotu totiž snacha vaří pořádnej oběd a vždycky mě pozvou, víte?“
„A nepřipadal Vám Váš syn tehdy nějaký zvláštní?“
„Ne,“ řekl děda. „Byl to stejný suchar, jako vždycky.“
Cukřík se slabě pousmál. „Proč suchar?“
„No, neměl absolutně smysl pro humor a ještě k tomu to byl studenej čumák. Nechápu, jak si ho mohla Hanka vzít!“
„Koukám, samá chvála na Vašeho syna,“ smál se policista nepokrytě.
„Taková je realita. Neznamená to ale, že bych Lojzíka neměl rád. Teda svého syna,“ dodal děda.
„Nevíte, zda by ho mohl chtít někdo zabít?“ vyzvídal policista. „Těsně před smrtí mu totiž vniklo do těla tolik inzulínu, že by to porazilo slona!“
„Vůbec nevím. Co je mi známo, tak se opravdu s nikým poslední dobou nestýkal.“
„Co jste dělal to dopoledne, kdy Váš syn zemřel?“ vložil se do výslechu opět detektiv Cukřík.
„No, spal jsem. Jako obvykle.“
„Nezahlédl jste Marii, jak pracuje na zahradě?“
„Ano, zahlédl.“
„A v kolik hodin?“
„No, mohlo to být tak zhruba kolem 8. hodiny. Zrovna jsem šel na záchod.“
„A potom už ne?“
Děda chvíli přemýšlel a pak řekl: „ne. Pak už jsem byl zase v Kobylisech se svou Zdeničkou.“
„Zdenička byla Vaše žena?“
„Ano,“ kývl děda. „Už je to moc dávno, co zemřela. Rakovina.“
„To je nám líto,“ řekl Cukřík.
„Kdyby jste si na něco vzpomněl, tak se nám ozvěte,“ rozloučili se detektiv i policista a vraceli se zpět na policejní stanici.
„Mám pro Vás zajímavou novinku,“ hlásil policista a držel v ruce policejní zprávu. „Na tom peru totiž nejsou kupodivu téměř žádné otisky! Dokonce ani od pana Petráše, který si perem pravidelně píchal inzulín. Našly se jen ty od Marie, když pero zvedala ze země, jinak nic!“
„Takže to znamená, že se skutečně jedná o vraždu,“ zvážněl detektiv.
„Asi jo,“ zazářil policista. „Přece by někdo nespáchal sebevraždu a ještě po sobě smazal otisky! Ještě, že vrah udělal tu chybu a zapomněl na to pero.“
„Já jsem také našel něco zajímavého,“ řekl Cukřík. „Přečetl jsem si, co je na těch papírech, které jsme našli nedopálené v krbu paní Petrášové. Představte si, že je to milostná korespondence!“
„Ale proč by paní Petrášová pálila svou korespondenci se svým manželem,“divil se policista.
„Protože to není korespondence s jejím manželem, ale milencem,“ usmál se Cukřík. „Paní Petrášová ho totiž oslovuje milý Kamile.“
„Tý jo,“ hvízdnul policista. „A máme motiv vraždy. Paní Petrášová chtěla se svým milencem svého muže odstranit, aby jim nepřekážel. A udělali to tak, aby to vypadalo jako sebevražda. A nezapomenout na to pero, tak se jim to dokonce i povedlo. Já jsem Vám přeci říkal, že se mi na té ženě něco nelíbí,“ dodal. „No, ale podle toho, co nám říkal děda, tak se jí teda vůbec nedivím. Mít za manžela takového suchara!“
Cukřík mlčel.
„To je přeci jasné, proč váháme?“ divil se policista. „Jdeme ji zatknout!“
„Počkejte ještě chvíli. Máme tu totiž dvě podezřelé. Na jedné straně Marie Novotná, dcera zavražděného, a na straně druhé paní Petrášová, manželka zavražděného. Proti žádné z nich zatím ale nemáme kromě těch dopisů a mizerného alibi žádný přímý důkaz. Já bych si s nimi šel ještě jednou popovídat,“ uvažoval Cukřík nahlas.
Další den ráno zvonili detektiv i policista znova u dveří paní Petrášové. Ta jim šla neochotně otevřít.
„Promiňte, že Vás opět rušíme, ale co nám můžete říci k tomuhle,“ ukázal jí Cukřík zbytky milostné korespondence.
Paní Petrášová zůstala stát jako přimražená. „Jak jste je…?“
„Ve Vašem krbu. Můžete nám to vysvětlit?“
Paní Petrášová se musela posadit. „Víte, to je taková bezvýznamná aféra,“ začala ztěžka. „Jednu dobu jsme si s manželem vůbec nerozuměli. Stále jsem nemohla otěhotnět a oba jsme to těžce nesli. A pak jsem potkala Kamila..“
„Jak dlouho už máte milence?“ udeřil policista. „Zabili jste společně Vašeho manžela?“
Paní Petrášová se na policistu vyděšeně podívala. „My jsme ho přeci nezabili!“
„Můžete nám toto tvrzení nějak vyvrátit?“ nedal se policista a podíval se na Cukříka. Ten jen poslouchal.
„Vždyž my už se spolu alespoň 5 let neviděli!“
„Cože?“ vykřikl policista udiveně.
„Ano. Ten vztah už skončil před lety.“
„Můžete to dokázat?“
„Jistě. Kamil je už totiž přes rok mrtvý.“
„Tak proč jste tak rychle spálila ty dopisy?“
„No, bála jsem se, aby se v tom policie nezačala hrabat. Myslela jsem, že k nám přijde domovní prohlídka a ty dopisy najde! Chtěla jsem to udržet v tajnosti, hlavně před dcerami, což se mi tedy moc nepodařilo,“ povzdechla si.
„Proč jste se přestali stýkat?“ zajímal se detektiv.
„Protože se manžel rozhodl adoptovat Marii. Naskytla se nám možnost začít znovu. A od té doby bylo vše v pořádku. Až doteď.“
V hlase paní Petrášové bylo znát rozčilení a v očích se jí objevily slzy.
„Promiňte,“ omluvila se. „Můžete mě nechat o samotě?“
Oba muži se zvedli a diskrétně odcházeli. Když za sebou zavřeli dveře, uslyšeli mohutný výbuch pláče.
„Takže paní Petrášová to nebyla, nemá jasný motiv,“ přiznal svou chybu policista. „Teď už to může být jen Marie Novotná.“
„Pozor,“ řekl Cukřík. „Někdy bývají právě ty nejméně jasné věci právě těmi pravými a obráceně. Co se zdá příliš jasné nemusí vést nikam. Marie Novotná může být klidně nevinná. A zpět k manželce, paní Petrášové. Proč hned myslíte, že když milenec nežije a už před lety se s ním rozešla, přestala ho mít stále ráda. Tak ráda, že nemohla svého manžela ani vystát? Proč tak najednou pálila dopisy? Opravdu jí záleželo, aby se to nedozvěděla rodina, i když už jí to po smrti jejího manžela mohlo být jedno?“
„Proč by to nemohla být Marie Novotná?“ ptal se umíněně policista. „Nesnášela svého otce, protože ji neměl rád a ještě ji nutil k placení nájmu v jeho domě. Zatímco jeho vlastní dcera měla zdědit celý dům. Není tohle motiv k vraždě?“
„Vy raději běžte zjistit alibi všech členů rodiny, tedy zda údajný Kamil skutečně zemřel, kde přesně paní Petrášová roznáší noviny a zda by se stihla dopravit domů a zpět do práce, aniž by se zpozdila s doručováním pošty,“ zaúkoloval detektiv policistu. „A také se mrkněte na alibi slečny Lucie,“ dodal.
„Ta to ale přeci určitě udělat nemohla,“ divil se policista.
„Nikdy nemůžeme říci s jistotou, že je někdo nevinný, pokud není vrah usvědčen. Zavolejte té její kamarádce a pro jistotu obvolejte také její vyučující, zda byla toho dne na seminářích.“
Zatímco se policista jen velmi neochotně vydal ověřovat alibi, zazvonil detektiv Cukřík u bytu Marie Novotné.
autoři: Jitka (námět a text), Jakub (námět, odborná porada a konečná úprava textu) a R.N. (prvotní impuls)
