Jak rostlinu pěstovat, proč je sladká a další informace ve článku ze serveru Krakuma knihovna.
Stevia – přírodní sladidlo
Stevia rebaudiana Bertoni (Stévie sladká, stévie cukrová, sladká tráva, medové lístky)
Botanické zařazení Čtyři výstižná česká pojmenování pro rostlinu s botanickým názvem Stevia rebaudiana Bertoni charakterizují svým domácím označením její významnou vlastnost. Tou je bezesporu výjimečná sladkost, která ji rázem zařadila mezi přední přírodní sladidla. Ale nestala se tolik bádanou, pěstovanou, šlechtěnou a diskutovanou rostlinou jen pouze kvůli tomuto svému zajímavému účinku na chuťové buňky člověka. Ve své původní domovině, kterou jsou Paraguay, Brazílie a Amanbayská hornatina, jí domorodci přisuzovali léčivé účinky, a to už v době, kdy Španělé, Portugalci a jiní dobyvatelé ještě zdaleka nevstoupili na jejich území. Ostatně ti tam jeli hledat úplně jiné poklady. Vysloužila si tedy označení „léčivá bylina“. Její podrobnou botanickou charakteristiku najdete v některém atlase léčivých nebo cizokrajných bylin.
Kdyby se nejednalo o mimořádné vnímání pocitu sladkosti v ústech, který po sobě zanechává při požití jen malý kousek lístku stévie, asi by o této sladké trávě v našich končinách věděli pouze zahrádkáři a pěstitelé zajímavých cizokrajných rostlin. Některá zahradnictví nabízejí stévii ve svém sortimentu a uvádějí její charakteristiku a způsob pěstování.
Vydejme se tedy po stopách jedné ze skutečně nejsladších rostlin, kterou ze svého štědrého stolu člověku Matka Příroda nabízí. Stevia rebaudiana Bertoni je právem označována za mimořádný zdroj necukerného sladidla. Komplex sladivých látek obsažený téměř v celé rostlině mimo kořenů, zejména v listech je tvořen několika diterpenickými glykosidy nazývanými souhrnně steviosid. Kromě samotného steviosidu jsou v rostlině obsaženy ještě tyto: rebaudiosid A, jenž je sladší než steviosid 1,3 – 1,5x, rebaudiosid C, D, E, dulkosid B a steviolbiosid. Steviosid se v mnoha zemích na světě používá ke slazení potravin, nápojů, v cukrářství, konzervárenském průmyslu, při výrobě zubních past a žvýkaček.
Svými účinky na lidský organizmus se stévie zařadila mezi pomocná alternativní přírodní léčiva. Kam všude se rozšířila, kde ji pěstují v současné době a jakým přínosem je pro lidstvo? Na tyto otázky znají odpověď už dosti dlouhou dobu pěstitelé, šlechtitelé, biochemici, lékaři, farmaceuti, dietologové, propagátoři zdravé výživy, pracovníci potravinářského průmyslu, mnozí uživatelé výtažků stévie a její odpůrci i příznivci.
Z jihoamerického kontinentu, z oblastí kolem řeky Paraná, která protéká územím Brazílie i Paraguaye, byla importována do asijských zemí, kde se především jejímu výzkumu a uvedení na trh věnovali Japonci, Číňané, Indové a Korejci. Později si také našla své místo i v Evropě – v Německu, Bulharsku, Rusku a na Slovensku (Urbanovo) a v mnoha dalších zemích – USA, Thajsko, Vietnam a Filipíny.
Dobře se jí daří v nadmořské výšce od 200 do 600 m, mnohdy roste i na velmi vlhké, ba bahnité půdě, ale úspěšně se začala pěstovat i v hornatějších oblastech. Od dob, kdy se začala pěstovat v Evropě, si zvykla na odlišné podmínky a úspěšně se adaptovala. Jistě nás bude zajímat její vzhled a stručná botanická charakteristika. Stevia rebaudiana Bertoni náleží k čeledi hvězdnicovité – Asteraceae. Dorůstá výšky až půl metru. Její drobné sytě zelené lístečky jsou vstřícné, kopinaté. Jemné úbory bílých květů vytvářejí koncové okolíky. Už na první pohled se jedná o zajímavou rostlinu. Stévie byla původně jednoletou rostlinou, ale různými šlechtitelskými postupy se zařadila mezi víceleté. Je propracována technologie pěstování v jednoletém i ve víceletém cyklu a technologie vegetativního množení pomocí zelených řízků, řízků kořenů, odnoží a dalších vegetativních částí rostlin včetně metody in vitro.
Využití půdy při pěstování stévie je asi dvacetinásobné ve srovnání s cukrovou řepou nebo cukrovou třtinou. Pěstování stévie a produkce steviosidu přináší nemalý národohospodářský efekt, neboť na jednom hektaru porostu stévie – výnos 2 t sušiny, výtěžnost steviosidu 6% – může nahradit minimálně 10 ha porostu cukrové řepy – výnos 30 t.ha-1 s výtěžností cukru 12 % – při již zmíněné úrovni sladivosti steviosidu a cukru, a za podmínek, kde bylo uvažováno reálné minimum u pěstované stévie a optimum u cukrové řepy.
V našich poměrech na zimu usychá a rostlina přezimuje v kořenech se zemitým balem. Zahradníci ji nabízejí už jako hrnkované sazenice. Našla své uplatnění v zahradách, kde jí vyhovuje příjemné polostinné zákoutí, ale také se z ní můžeme těšit i když ji budeme mít v květináči doma. Na mnoha místech se stévie pěstuje právě kvůli svým velice sladkým lístkům, které sladkostí mnohonásobně předčí řepný či třtinový cukr. Navíc steviosid, tedy ono přírodní sladidlo extrahované ze stévie, vykazuje nulovou energetickou hodnotu. Chutí se neliší od řepného cukru, ale ti, kteří toto sladidlo používají, nemusejí hlídat svoji tělesnou hmotnost. Mnozí lidé s nadváhou naopak sladí výhradně tímto sladidlem, protože tak ukojí svou chuť po sladkostech a na vysokokalorické pamlsky oslazené cukrem nemají chuť.
Američtí indiáni používali lístky stévie nejen k oslazení nápojů a pokrmů, ale znali i jejich léčebné účinky. Mnohem později vědci zjistili, že tato sledovaná populace z kmene indiánů Guarani téměř netrpí kazivostí zubů, takže mohli potvrdit, že stévie dokáže zničit celou řadu nebezpečných bakterií ústní mikroflóry. Při žvýkání i toho nejmenšího lístku vydrží sladká chuť v ústech velice dlouho a člověk pak nemá touhu po jiných energeticky vydatnějších pokrmech a nemá pocit hladu. Což je opět velká výhoda pro lidi, kteří chtějí shodit nějaké to kilo dolů.
