V poslední době se stále častěji mluví o masovém nárůstu diabetu. V lékárnách, ordinacích a časopisech nás stále varují před vznikem diabetu. A hlavně všude dokola stále slyšíme: pozor na životosprávu a pohyb! Obezita a nesprávný životní styl způsobují diabetes.
Od jednoho mého kamaráda jsem slyšela zajímavou větu: „Víš, kdo jedinej nemůže onemocnět diabetem? Ten kdo ho už má.“ Já se tedy „naštěstí“ počítám k těm osobám, které už diabetes „chytnout“ nemůžou. Znamená to tedy, že jsem tlustá a vůbec se nehýbu? Že žiju nezdravým způsobem života??? Pitomost! Diabetes je prostě v očích mnoha lidí nemocí starých, obézních lidí. Dokonce i firmy vyrábějící inzulíny a glukometry, které jsou určené téměř výhradně pro diabetiky 1. typu, mají ve svých reklamních kampaních tváře seniorů zářících úsměvem. Ne, že bych měla něco proti zářícím úsměvům seniorů. To vůbec ne! Jen mi prostě vadí, když se mě někdo zeptá, jestli beru prášky nebo jen držím dietu. A nebo jestli mám slabou nebo silnou cukrovku. A vždycky vidím ty překvapené obličeje, když řeknu, že všichni diabetici 1. typu si musejí píchat inzulín. Pak na mě každý kouká, jaký to jsem chudák, že jsem dostala tak těžkou cukrovku.
Já se vůbec divím všem těm firmám, které se pokoušejí najít lék na diabetes 1. typu. Musí být přece o mnoho rentabilnější léčit diabetiky 2. typu, kterých jsou prý milióny a jejichž slinivky doposud fungují, proti několika málo diabetikům 1. typu, jejichž slinivky už v břiše jen zabírají místo.
Tak co teda vlastně chci? Glukometr mi pojišťovna platí, inzulín a proužky do glukometru taky, mám vše pro to, abych neumřela. Na co si stěžovat? Prostě bych jen chtěla, aby např. Svaz diabetiků, řešící své interní problémy, začal s osvětou diabetu a jako první úkol by si zadal rozšířit mezi lidmi povědomí o typech diabetu a o druhu léčby. Už jen proto, aby se mě vysokoškolsky vzdělaná vedoucí katedry s titulem PhDr. nezeptala, zda beru na cukrovku nějaké prášky nebo zda mi k zvládnutí té strašné nemoci stačí jen dodržování diety.
