V poslední době se stále častěji mluví o masovém nárůstu diabetu. V lékárnách, ordinacích a časopisech nás stále varují před vznikem diabetu. A hlavně všude dokola stále slyšíme: pozor na životosprávu a pohyb! Obezita a nesprávný životní styl způsobují diabetes.
Od jednoho mého kamaráda jsem slyšela zajímavou větu: „Víš, kdo jedinej nemůže onemocnět diabetem? Ten kdo ho už má.“ Já se tedy „naštěstí“ počítám k těm osobám, které už diabetes „chytnout“ nemůžou. Znamená to tedy, že jsem tlustá a vůbec se nehýbu? Že žiju nezdravým způsobem života??? Pitomost! Diabetes je prostě v očích mnoha lidí nemocí starých, obézních lidí. Dokonce i firmy vyrábějící inzulíny a glukometry, které jsou určené téměř výhradně pro diabetiky 1. typu, mají ve svých reklamních kampaních tváře seniorů zářících úsměvem. Ne, že bych měla něco proti zářícím úsměvům seniorů. To vůbec ne! Jen mi prostě vadí, když se mě někdo zeptá, jestli beru prášky nebo jen držím dietu. A nebo jestli mám slabou nebo silnou cukrovku. A vždycky vidím ty překvapené obličeje, když řeknu, že všichni diabetici 1. typu si musejí píchat inzulín. Pak na mě každý kouká, jaký to jsem chudák, že jsem dostala tak těžkou cukrovku.
Já se vůbec divím všem těm firmám, které se pokoušejí najít lék na diabetes 1. typu. Musí být přece o mnoho rentabilnější léčit diabetiky 2. typu, kterých jsou prý milióny a jejichž slinivky doposud fungují, proti několika málo diabetikům 1. typu, jejichž slinivky už v břiše jen zabírají místo.
Tak co teda vlastně chci? Glukometr mi pojišťovna platí, inzulín a proužky do glukometru taky, mám vše pro to, abych neumřela. Na co si stěžovat? Prostě bych jen chtěla, aby např. Svaz diabetiků, řešící své interní problémy, začal s osvětou diabetu a jako první úkol by si zadal rozšířit mezi lidmi povědomí o typech diabetu a o druhu léčby. Už jen proto, aby se mě vysokoškolsky vzdělaná vedoucí katedry s titulem PhDr. nezeptala, zda beru na cukrovku nějaké prášky nebo zda mi k zvládnutí té strašné nemoci stačí jen dodržování diety.
„Nevím sice s jakým „“PhDr““ jste mluvila, ale ne každý je povinnen o diabetu cokoliv vědět. Možná se budete divit, ale jsou lidé, kteří o cukrovce nevědí vůbec nic a je jim to jedno a nikdy v životě to nebudou potřebovat. Pokud se vám takový člověk neposmívá nebo jinak úmyslně neubližuje, pak nedělá nic špatného. Nejen okolní společnost by měla být tolerantnější k diabetikům. Také někteří diabetici by měli být tolerantní k okolním lidem. Vy také nevíte jak pracují parazitní kapacity v čipu procesoru vašeho počítače a nikdo neříká že jste proto hlupák.“
„Ahoj Martine,
já také po té PhDr. nechci, aby mi vyjmenovala druhy inzulínu, nebo mi vysvětlila princip funkce inzulínu (viz. jak pracují parazitní kapacity v čipu procesoru vašeho počítače)! Jen jsem chtěla, aby alespoň věděla, že existují 2 typy cukrovky – 1. typ závislý na inzulínu bez vlastní funkce slinivky, 2. typ s vlastní funkcí slinivky na dietě či na prášcích. Toť vše! Vyznávám totiž tzv. „“všeobecný přehled““ u vzdělaných lidí, tzn. já také vím, že existují např. 2 druhy sekaček – jedny na elektriku a jedny na benzín nebo že auto má 2 typy motorů – buď naftový, nebo dieslový, ačkoliv sekačku ani auto nevlastním!“
Martine, já myslím, že článek byl o tom, že se některým z nás diabetiků (no zejména nám, co máme cukrovku od dětství) trošku nelíbí vše, co může vést laickou veřejnost na zcestí, že jde o nemoc starých lidí, protože je to nepravdivé tvrzení. Já jsem taky od laické veřejnosti nikdy nechtěla, aby znala nějaké velké podrobnosti o mé nemoci, ale, abych tak použila Tvého příkladu, alespoň např. to, že vir z čipu mého počítače nelze zahnat tím, že počítač propláchnu roztokem s nejakou chemií. to je určitě věc, kterou by laik u počítače snad neudělal, Prostě není vir jako vir a není cukrovka jako cukrovka. Abych ještě upřesnila nejčastější omyly o cukrovce mezi laickou veřejností, tak krom toho, že se jedná o nemoc starých lidí je další omyl, že se vždy jedná o nemoc získanou nesprávným životním stylem, že člověk, který si aplikuje inzulín několikrát denně je na tom ze všech diabetiků úplně nejhůře a že diabetik (no vzlášť ten, co si píchá ten inzulín) nesmí v žádným případě pozřít nic sladkého, to ho zabije, zatímco slaných tyčinek, chipsů, rohlíků a diazákusků smí jíst co hrdlo ráčí. Omylů je samozřejmě více, ale ty už jsou příliš konkrétní a ne tolik obecně rozšířené. Jmenovala jsem jen ty, se kterými jsem se ve svém živtě setkala nejčastěji. Důvody jejich existence jsou bohužel neodstranitelné a samotné omyly mají své důsledky. Např. omyl, že všichni diabetici si za svou nemoc mohou svým špatným životním stylem vás degraduje na úroveň alkoholiků a narkomanů, na což musíte mít někdy opravdu dost silný žaludek to ustát, to mi věřte. K tomu musíte ustát i to, kolik ta nemoc stojí, zatímco léčba mnohých narkomanů a alkoholiků (procento úspěšnosti nebo naopak recidivy neznám) je mnohdy zadarmo, protože všechen majetek už propili či předali dealerům narkotik.
Mně ani tak nevadí, že je cukrovka obecně vnímána jako nemoc starých lidí, protože nakonec je pravda, že valná většina diabetiků je starších. Člověk opravdu nemůže mít nikomu za zlé, když o cukrovce nic neví. Kolik jste o ní věděli vy, dokud se vás osobně netýkala? A co víte o jiných nemocech? Víte třeba, že děti mohou mít revma?
Na druhou stranu mi jde taky na nervy, když každou chvíli čtu, jak se nemám přežírat, abych nedostala cukrovku. To podle mě diabetikům opravdu ubližuje. Zvlášť těm 1. typu, kteří svou nemoc opravdu nemohli ani trošku ovlivnit.
„Ten druhý odstavec jsi napsala naprosto přesně!
K prvnímu odstavci – máš pravdu, dokud někdo z rodiny nebo člověk sám nemá cukrovku I. typu, tak žije v tom, co ví zejména z masmédií a z agentury JPP („“jedna paní povídala““). A oba tyto informační zdroje většinou rozlišení na dva typy nedávají prostor. Ale už se to začíná zlepšovat! Už jsem se setkala i s tím, že když někomu, kdo to ještě neví, říkám, že mám cukrovku, tak položí otázku – a jaký máš (máte) typ, prý jsou dva? Dřív to bylo jen „“aha, tak to znám, tu měla prababička event. soused…..““ a následovala obvykle věta – „“to je ošklivá nemoc““ nebo naopak – „“aha, tak to akorát nemůžeš sladit, viď““. No jasně, život i názory na něj nejsou černobílé, ale uvedla jsem právě extrémní příklady, se kterými jsem se za život nejednou setkala.“