Narodila jsem se jako bezstarostné dítko, které nevědělo, co mu budoucí život přinese. V 6 letech se mi osud začal trošku komplikovat. Rodiče u mě začali pozorovat časté močení, vysokou unavitelnost a celkový pokles energie. Zajeli se mnou do nemocnice, kde mi zjistili diabetes mellitus 1.typu. V nemocnici jsem si pobyla pár dnů, týdnů, možná i měsíců, to už si tak nepamatuji. Postupně mě, i mé rodiče zasvěcovali do tajů této nemoci. Musela jsem se naučit píchat si inzulín, i když mi ho zprvu píchala mamka, protože to byly ještě ty natahovací jehly. To bych sama v 6 letech nezvládla. To samé i zjišťování cukru v krvi pomocí glukometru, který vypadal jako velký telefon.
Po návratu z nemocnice, kde jsem byla na několikrát, jsem nastoupila do školy. S tím nebyl takový problém, protože mě prvních 5 let učila mamka. Takže měření, píchání a hlídání jídla jsme zvládli skvěle. No, tedy až na pár maličkostí. Jako malá holčička, která má spoustu kamarádů jsem chtěla co nejvíce zapadnout a nedělat mezi námi nějaké rozdíly. Sama o sobě jsem byla dosti rozjedená. Jídlo pro mě bylo vším. Takže skoro pokaždé, když jsem byla v dosahu mimo školu nebo když jsem měla nějaký ten peníz na víc, tak jsem si žila jako mí vrstevníci. Mlsala jsem sladké a vůbec všechno jako ostatní. No a podle toho vypadal i můj cukr.
Samozřejmě, že se to táhlo dlouho. Určitě bych mohla skoro s jistotou říct, že celou základní školu. Nedělala jsem si s tím žádné potíže. Snědla jsem, na co jsem měla chuť, někdy až přejedla. Nejradši bych se za tohle jednání zpohlavkovala, ale to nemá cenu, myslím, že co se stalo, stalo se.
Samozřejmě, že mé hříchy se mi objevily na hodnotách naměřené glykémie. Poté co jsem si mohla měřit glykémie sama bez dozoru a to samé si píchat inzulín, tak jsem vždy tvrdila, že všechno je v pohodě. Hodnoty si i vymýšlela. Jen abych uklidnila jak sebe, tak rodiče, tedy hlavně ty. Táhlo se to dlouho. Docela mě překvapuje, že při kontrolách v nemocnici mi nic neříkali. Že bych měla například nějaký vyšší glykovaný hemoglobin nebo jiné potíže. Spíše mě chválili, jak jsem vzorná a jak mě všude dávají příkladem. To jsem se sice hodně divila, ale nechala jsem to být, přeci jsem si nemohla kazit dojem hodné vzorné holčičky.
Když si na to ještě vzpomenu, tak se docela i divím, že při těch mých obvyklých hodnotách kolem 20 jsem byla plná energie, života a ne unavená. No, ale dál. Když mi začínalo táhnout na 15 let, tak jsem si začala uvědomovat, že to není zas tak dobré, že mám hodnoty tak vysoké. Udělala jsem tedy velký zvrat a doma jsem řekla, že se mi nejspíš porouchal glukometr, neboť mi to měří neustále vysoké glykémie. A začala jsem to a ty glykémie řešit s rodinou. To samé v nemocnici s panem doktorem. Všichni z toho byli dosti špatní, že se mi to tak najednou zhoršilo. Ale začali jsme jednat. Začala jsem se více hlídat, abych pravdu řekla, tak jsem se snažila, ale pořád jsem hřešila.
Seznámila jsem se s jednou holčinou, která měla také cukrovku, ale kratší dobu než já. Asi od svých 10 let. A začaly jsme to vše prožívat spolu. Je to holčina, která je na tom o dost hůř než já. K její nemoci se váže spousta dalšího, ať z vlastního přičinění, či nikoliv. Prošly jsme si různými tábory, kurzy pro diabetiky. Potkali spoustu dalších se stejnou nemocí. Trošku jsme se o našem „trápení“ dozvěděly. Obě jsme chodily ke stejnému doktorovi a obě jsme tam také nakonec přestaly chodit. Zjistily jsme, že jsme tam nespokojené a že jednání doktorů a sester je neprofesionální. Tak jsme přešly do fakultní nemocnice ve větším městě. Ještě zatím na dětské oddělení. Tam jsem poznala staršího sympatického pana doktora. Začala jsem se o sebe více zajímat. Ale i toto nebylo to pravé. Doktor mi sice říkal, že celá má nemoc je o jídle a když prostě mám vysokou glykémii, tak bych vůbec neměla jíst a že když mi to stoupne po zelenině, tak že se něco děje. Celkově i sestry byly dosti nepříjemné. Vydržela jsem tam do svých 18 let. Kdy jsem měla přestupovat na dospělé oddělení.
Dostala jsem se tedy v stejné FN do jiné části. Tam jsem poznala skvělou paní doktorku a sestřičky. Nejprve mě poslali za dietní sestrou, což zatím doposavad žádný z doktorů neudělal. Tam jsem dostala spoustu cenných informací ohledně hodnot a sestavení jídelníčku. Začínala jsem brát vše do vlastních rukou. Zatím jsem byla tedy na perech. Ale po mých častých nočních a hned na to ranních vysokých glykémiích mi byla doporučena inzulínová pumpa. Zprvu jsem rázně odmítala a čelila tlakům doktorky. V té době jsem měla přítele a při představě, že bych měla pořád něco za pasem, dennodenně, tak to se mi opravdu nelíbilo. Až nakonec se mi pumpa vnutila. Poslali mi domů dealera jedné značky pumpy. Ten u nás strávil asi tři hodiny, v kterých nám trošku narušil parkety. Svým zvoláním „Tahle pumpa je nerozbitná“ a následným činem, kdy ji mrštil o parkety, pumpa sice celá zůstala, ale parkety máme doteď děravé. Bohužel jsme si toho všimli pozdě.
Tomuto sezení byl přítomen i přítel a mamka. Dealer nás svým přednesem úplně uchvátil. Bohužel pumpa zase tak ne. Byla a je to jedna z těch větších a více viditelných. Připadala bych si s ní jako tzv.“označkovaná“. Takže jsem se začala zajímat. Na internetu jsem našla i jiné druhy, mnohem hezčí a menší s různými výbavami. Napsala jsem několika dealerům a začala se postupně psychicky připravovat. Na nasazení pumpy jsem byla v nemocnici asi po 3 dny. I když jen toliko málo dní, tak mi bohatě stačily. Ihned po aplikaci, kterou jsem měla za úkol provést sama, se mi hodnoty začaly rapidně zlepšovat. Píchala jsem čím dál míň inzulínu. Mohla jsem být spokojená. Až na to, že jsem strávila 3 dny vedle důchodkyní, tak ok.
Doma bylo vše též ok. Ve škole žádné poznámky nebyly. Hodnoty byly skvělé. Když jsem si chtěla vzít něco k jídlu, tak jsem si prostě jen namačkala bolusy a bylo to. Žádné natahování pera, nic. Jenže to u mé osoby začalo táhnout na lenost a pohodlnost. A hodnoty se mi začaly opět zhoršovat. Začala jsem opět hřešit. Na všechno co jsem měla chuť, si stačilo jen připíchnout. Tudíž jsem začala slušně přibývat na váze. A to se mi moc nelíbilo. Vydržela jsem s ní něco přes rok. Pak jsme jeli na dovolenou, kam jsem přešla na pera a už jsem se k pumpě nevrátila. Začala jsem se více hlídat v jídle. Sladké jsem omezila na maximum a vůbec jsem začala zdravě jíst. Baví mě to a jsem spokojená. Pera mi nevadí.
V průběhu života s diabetem jsem navštívila několik léčitelů. První byla nějaká stará babička, která mě zásobovala lektvary, které jsem pila a pomazávala jsem si jimi jizvy a celé nohy. Jinak jizvy mám na těle dvě, v oblasti přední strany stehen. Nejprve se mi tam vytvořily dolíčky, které se doktoři snažili zbavit pícháním nějakých léků, ale místo toho aby mi to pomohlo, tak postižená místa popraskala a mě se tam vytvořily jizvy.
Dalším léčitelem byl jeden pán ve středních letech, který mě léčil pomocí rukou. Nevím jak se přesně toto léčení nazývá, mohu ho pouze popsat. Rukama se mě vůbec nedotýkal, pracoval pouze s energií těsně nad mým tělem. Bohužel si více bližších informací o tomto léčení nepamatuji, byla jsem malá.
No a poslední léčitelka, se kterou jsem měla a nadále mám zkušenosti. Je paní, která mě nabíjí energií pomocí Reiki. Myslím si, že mi hodně pomohla v psychickém směru. Díky ní jsem cukrovku začala brát jako kamarádku a součást mého života. Beru cukrovku jako nemoc, která mi něco dala. Někdy přemýšlím o tom, jak bych žila, jak vypadala, kdybych jí neměla.
Věřím, že mi v určitém směru pomáhá, i když někdy to vůbec nevypadá. Někdy mi přijde, že mě skoro až ničí. Šílené výkyvy nálad, „zatmění“ mozku, kdy vůbec nejsem schopna rozumně přemýšlet, unavitelnost, špatné hojení ran, problémy v intimním životě. Je to neustálý kolotoč, i když to ve větší části bývá pouze ve stavech, kdy můj cukr stoupá do výšin, nebo když na mě „něco leze“. Člověk, i když se snaží, jak může, tak svému tělu neporučí. Nečekané stresy neovlivní, jen se může snažit o to, aby to vše co nejvíc pochopil, bral to tak jak je, a ať je to proti všemu, tak si tím nenechal ničit život.
