Příběh Simony z Prahy – diabetika 1. typu
Kdy se u mě projevy diabetu mellitu začaly objevovat s přesností nemůžu určit. Bylo mi devět let a byla jsem zrovna v tom věku, kdy děvčata vidí samé vychrtlé modelky a touží být stejné jako ony. Proto mé nechutě k jídlu a neustálé cvičení, mamka přičítala k tomu, že chci být twiggy. Popravdě z tohohle období si moc věcí nepamatuji. Ovšem to, že jsem pohublá a nejím si čím dál tím víc začali všímat mí příbuzní. Babička neustále nadávala mamce, ať se mnou začne něco dělat, že to není normální. Mamka, ale tvrdila, ta holka hodně vyrostla a to je v tomhle věku normální. Ovšem netrvalo dlouho a začala se též obávat, jestli netrpím bulímií nebo anorexií a že to zřejmě nebude asi jenom věkem. Chýlil se čas vánočních svátků, nechtěli jsme si je tudíž ničím zkazit. Mamina za mnou neustále lítala a cpala do mě kdejaké jídlo, avšak stále bez většího úspěchu. Na co obě teď vzpomínáme je, že pusinky (z bílku a cukru) jsem hltala o sto šest,mamka měla radost, že mi alespoň něco chutná a že jím s takovou chutí ale na druhé straně to možná mohl být první krůček k tomu, abychom zjistili co mi vlastně je. Matně si ještě vzpomínám, že jsem si chodila do krámu pro ochucené sladké mléko a kupovala žvýkačky Pedro. Jinak, že by mi padaly vlasy nebo nějak abnormálně pila se zatím neprojevovalo. Vánoční svátky proběhly vskutku dobře a pomalu jsme se chystali oslavit Silvestra u našich známých v Putimi. Tam však všechno vypuklo, začala jsem odmítat kdejaké jídlo, a chutí jsem snědla jen vrchovatou misku jahod s velkým nánosem moučkového cukru a neustále pila, to mělo za následek chození čím dál tím víc na WC, kde už mě mamka začala hlídat, jestli náhodou opravdu nezvracím. Nic takového však nebylo a tak začala být stále více zoufalá. Proto jsme se rozhodli jet na pohotovost v Písku. Zde mě doktor skoro ani neprohlídl a neustále tvrdil, že jsem naprosto v pořádku a že je moje mamka zbytečně hysterická že mi nic není ,anorexií prý určitě netrpím, že si máme v klidu a pohodě oslavit Silvestr a kdyby se nic nezměnilo, tak máme po Novém Roce navštívit mojí dětskou doktorku. Při své výšce okolo 150 cm jsem vážila pouze 26 kg.. Bylo 30.12 tak čemu se divit doktor otrávený, že musí pracovat. Rodiče se ještě zeptali, že pokud si není jistý a nebo potřebuji nějaké vyšetření že mě hned nyní odvezou do Prahy , že se jim opravdu nelíbím, ale doktor jen mávl rukou. Cukrovka začala vystrkovat svoje drápky v plné síle hned po návratu od doktora, už bylo opravdu stále více a více nesnesitelné, neustálé pití a následné chození na záchod, už se nedalo vydržet. Ve 3 hodiny v noci 31. 12. jsem šla opět na záchod, vzpomínám si, že už jsem se trošku motala a viděla rozmazaně, mamka za mnou přišla a zhrozila se, to co viděla, nebyla její holčička, ale vyhublá kostra. Okamžitě sbalila věci, vzbudila tátu a bylo jasné, že okamžitě jedeme do nemocnice do Prahy. Při výstupu u nemocnice v Krči jsem už nebyla schopná ani jít. Proto mě taťka vzal do náruče a rychle jsme spěchali dovnitř. Když mě doktor spatřil, stačilo mu pouhé nahnutí nade mne a diagnóza byla jasná: Diabetes mellitus. Okamžitě mě rodičům sebral a napojil na kdejaké přístroje. Rodičům strašně vynadal, ptal se jich jestli se o mě vůbec starají a chtěl číslo na mojí obvoďačku, aby se ujistil jestli se mnou rodiče chodí vůbec na pravidelné očkování. Řekl jim ať odejdou, že pro mě teď stejně nemůžou nic udělat a že je to jen v rukou osudu jestli budu vůbec ještě žít. Pomalu mi přestávaly fungovat důležité orgány. Z téhle doby si vůbec nic nepamatuji, vím to pouze z vyprávění, ovšem na co si velmi dobře pamatuji jsou hodné sestřičky a samozřejmě také doktoři, kvůli kterým vlastně dneska vůbec žiji. Po 4 denním strávení v nemocnici v Krči jsem byla převezena na Vinohrady, kde mě měli naučit žít s mojí novou kamarádkou (prozatím) a pochopit veškeré věci co se diabetu týčí. Pro rodiče začalo studování knížek, organizace domácnosti, práce a později i samotné píchání. Ovšem kdo mě první píchnul byl taťka, protože mamka neměla k tomu odvahu, měla pocit, že mi hrozně ubližuje. Celou dobu co mám cukrovku jsem myslela, že jsem to brala tak jako samozřejmost, ale když teď píšu ten článek, tak taťka tvrdí, že jsem říkala, že si to píchat nikdy nebudu. Se vším mi velice pomohl stejně nemocný chlapec Jirka, velice rychle jsme se skamarádili a já začínala chápat, že s cukrovkou se dá žít velmi spořádaný život. Ještě dnes si na něj velmi často vzpomenu. Po návratu z nemocnice mě čekal trošičku nový život. Kamarádi ve škole brali, že trpím touto nemocí a nijak se nad tím nepozastavovali, protože jsme v té době měli ve třídě už jednoho diabetika a tudíž jsem na to nebyla sama. Přestala jsem chodit do školní jídelny, domů jsme zakoupili mikrovlnku a mamka mi vařila doma. Začínala mít ze mě velikou radost, konečně jsem jedla a vybírala si i jídla, které jsem nikdy nechtěla. Jedla jsem spoustu zeleniny a ke každému jídlu chtěla polévku. Také to na mě začalo být po chvilce vidět, nabrala jsem svojí 6kilovou ztrátu a začínala se oplácávat.
V 6. třídě nastal ovšem zlom, nechtěla jsem se před kamarády lišit a tak jsem si začala kupovat sladkosti, které jsem následně schovávala, aby rodiče nic netušili. Když teď na to vzpomínám, vůbec nevím jak se mi to mohlo v té hlavě zrodit. Místo, abych vyhazovala odpadky do koše, schovala jsem je do krabice, protože jsem si myslela , že rodiče v koši objeví prázdné obaly a vynadají mi. Glykemky se začaly zhoršovat, mamka šílela, ale mně to ovšem bylo jedno. Později se na mě doktor začal čím dál tím víc zlobit a hrozil, že si půjdu lehnout do nemocnice. To mě na chvilku vystrašilo, ale poté to šlo všechno nanovo. Začala jsem falšovat výsledky a říkala si, že nikdo nic nepozná. Ovšem doktor se začal čím dál tím víc zlobit. Musím přiznat, že jsem to chtěla všechno zlepšit, ale ono to najednou nešlo tak lehce. Trvalo skoro rok než se všechno vrátilo do starých kolejí. Dnes jsem velmi spokojená, žiji velmi spořádaný život a ničemu se nevyhýbám. Mám spoustu kamarádů, kteří samozřejmě vědí, že mám cukrovku a vůbec jim to nevadí, berou mě jako úplně normální holku a kolikrát i zapomínají na to, že jsem v něčem trošičku jiná. Studuji OA, kde se mi velice daří, tam též všichni vědí, že mám cukrovku. Občas i učitelka řekne, ale to ty přece nesmíš. Já se jen zeptám: A jako proč? Vždyť já můžu dělat všechno i jíst všechno, ale vše musím hlídat. Naplno se věnuji sportu, ten mi ve všem pomáhá a dává radost do života, abych to všechno zvládla, nedokážu si představit, že bych bez něho nemohla být.
Cukrovka je moje kamarádka, kterou mám neustále při sobě !!!!
