Příběh Sáry (1.typ)

Náš moudrý „obvoďák“ ihned poznal, že jsem buď anorektička nebo feťačka – příběh diabetičky 1. typu

V zimě roku 2002 jsem byla vlastně docela normální, téměř dospělá žena, které se právě hroutí celý život. Byla jsem s nesprávným mužem v nesprávný čas na nesprávném místě, a ani moje vlastní tělo nechtělo fungovat tak, jak by mělo. Předně jsem začala být neustále unavená a podrážděná. Taky jsem si jen tak bez jakéhokoliv úsilí začala hubnout.

  Nejprve to byl docela příjemný jev. Při váze 48 kilo už se ale ozývaly první zklamané hlasy, které se ptaly po nějaké té ženské křivce. Začala jsem se pořádně cpát, aby mi alespoň nepadaly moje kalhoty. Odpověď organismu byla další tři kila dolů. A všechny přítelkyně vzdychaly, že tohle by si taky daly líbit. Jenže ještě pravděpodobně nebyly v situaci, kdy jim běžně mizí kila přes jedinou noc a ten proces jako by se nedal zvrátit. Přes noc se mi vůbec děly zajímavé věci.    

  Například jsem se jednoho rána probudila a napadlo mne: „ Já snad blbě vidím!!“ No ano. Prostě jsem najednou měla o půl dioptrie víc, než předchozího večera.

  A bylo hůř. Přišla obrovská žízeň a neustálá potřeba návštěv WC. Staří Egypťané moc dobře věděli, proč cukrovce říkali „ nemoc, kdy se maso a kosti ztrácejí v moči“. Přesně tak se totiž cítíte. Jako byste se rozpouštěli. A taky je vám pořád špatně. Jste nervní a rozlítostnění. Pořád se vám chce brečet. Je toho na vás moc. Nestíháte. Pro ostatní jste feťák. Chce se vám spát, sotva se ráno probudíte. Všechno vás to vyčerpává. Ztrácíte se. Jako by vás už nic na tomhle světě nezajímalo. Chcete jenom, aby to skončilo. Chcete umřít. Už je vám to skoro jedno. Nemáte ani dost sil na to, aby vás to děsilo…

  Moje zoufalá matka nakonec zašla za místním obvoďákem a popsala mu mé učebnicové příznaky cukrovky. Tento moudrý muž z nich ihned rozpoznal, že jsem buď anorektička nebo feťačka, každopádně ale děsná lhářka, která se sama ničí a mamince dal nějaké vitamíny na podporu krvetvorby či co a podivné pilulky, jejichž návod jsem si prozřetelně přečetla a zjistila jsem, že to jsou léky zmírňující alergii na seno a v některých případech mohou zvyšovat chuť k jídlu. Jindy ovšem vyvolají zvracení, a to už asi pan doktor nevěděl. V tu chvíli jsem se dožrala. Jestli mne teda má někdo léčit, tak ať je to proboha alespoň odborník. Léky na seno spolykám potom.

  A tak započala bezva jízda po nemocnicích. Ve dvou, do nichž bych měla dle svého místa bydliště spadat, nám sestřička vysvětlila, že nemá čas ani chuť s námi něco řešit a že pokud chceme lůžko, tak čekací doba trvá tři měsíce. Jestli do té doby umřu, vyřeší se tím kapacitní problém a celý personál mi bude in memoriam vděčný. Nashledanou. Páně obvoďákova žádost o přijetí a vyšetření očividně nezapůsobila. A tak jsme to museli zkusit jinak – objíždět tak dlouho specialisty, dokud mi některý z nich něco neobjeví. Při mém tehdejší stavu se mi to jevilo jako výstup na Everest.

  Měla jsem opravdu kliku, že mne zachránil hned ten první. Poslal mne na testy krevního cukru. Šíííleně příjemná paní v laboratoři na mě vyštěkla, jak si to jako představuju, přijít v době, kdy ona už má jenom čtvrt hodinky do oběda a psychicky se na to chuťové potěšení připravuje. Pokrčila jsem rameny, načež mi vzala krev plus moč a zmizela. Když se vrátila, tvářila se téměř mateřsky. Prý ať jdu zase za panem doktorem a ať se mám hezky a tak dále… V tu chvíli jsem si byla tak jistá, jak jen to bylo možné – já MÁM cukrovku. Pan doktor pohlédl na výsledky a zezelenal. Zachoval ale klid a  vysoukal ze sebe, že je to tedy skutečně diabetes. Hovořil takovým tím tónem, který praví – „jste v háji, ale ještě se nevěšte.“ Jenže já tenhle postoj neberu. Jaképak háj? To je přece super. Mám jenom obyčejnou, hloupou cukrovku. V nemocnici jsem ještě nebyla, tak alespoň uvidím, jak to tam chodí. A budu mít doopravdy zdravý jídelníček. Zdravý životní styl….Začíná jaro a já už budu zase zdravá. Tak proč ten pohřební tón? 

  Doktor mi ovšem ještě oznámil, že musím do nemocnice okamžitě a chtěl velmi důrazně vědět, jestli se tam mám jak dostat a jestli tam doopravdy půjdu.  Napadlo mne, že cosi vážného na mém stavu asi ještě je a přísahala jsem, že neuteču. Povím vám, dobře jsem udělala. Zbývaly mi dny…možná hodiny..

  V Bohunicích mne sice nejdřív nechali zkolabovat, aby uvěřili, že na jejich zatraceném lůžku závisí můj život, ale hlavní je, že mne přijali, ačkoliv vůbec nespadám do jejich rezortu. A tak jsem přišla do patnáctého patra – mého druhého domova. Kapačky, inzulín, otázky zda kouřím a kolik potratů mám za sebou… A dvě rozložité dámy, které se mnou sdílely pokoj. Prý kolik mám cukr. Pravila jsem, že přes třicet a jestli je to dobře, nebo špatně. Ty dvě se shodly na tom, že podle všeho bych měla být mrtvá.Tak je to teda asi špatně….

  Navzdory všemu jsem se druhého dne probudila. Právě svítalo. Byl začátek dubna, obloha přecházela z rudé do blankytné, z chodby jsem slyšela cinkání nádobí. Po únavě, strachu a úzkosti nebylo ani stopy. Jako by za těmi několika minulými měsíci někdo zavřel těžké dveře. Cítila jsem se zase jako já. Tak, jak jsem se celý život znala. Vracela jsem se a měla jsem tolik chuti do života, jako snad nikdy. Bylo to úžasné. Ty červánky, jaro a nádobí  – všechno, s čím jsem se už rozloučila. Bylo to tady a já taky. Měla jsem druhou možnost a nechtěla ztratit ani minutu. Sotva bylo možné vylézt z postele, nakoupila jsem si knížky o cukrovce a všechny je přelouskala během tří dnů. Všechny recepty jsem si přepočítala do výměnných jednotek, takže jsem měla v momentě v malíčku, jaký jídelníček si můžu připravit. Dietní sestra mne navíc poučila, že jíst můžu všechno včetně sladkostí. Jen nesmím spořádat čtyři zákusky naráz….ale toho je schopen opravdu jen málokdo a rozhodně ne já. Ke konci pobytu mi bylo dovoleno poprvé si píchnout sama inzulín, na což jsem se doopravdy těšila. Musím přiznat, že nejprve mi trvalo, než jsem přesvědčila ruku, že má opravdu píchnout jehlu do živého masa, ale člověk si zvykne na cokoliv a já si zvykla taky. Největší legrace na tom celém je, že to ani trochu nebolí a přesto tak dlouho trvá, než tomu uvěříte.

  Desátého dne pobytu jsem se cítila jako opravdu samostatný diabetik. Docela vtipné ovšem bylo, když mi pan doktor původem z Iránu předepsal dávky inzulínu a nějak se mu do té noční vloudila přebytečná jednička – místo 6 napsal 16. Jelikož jsem věděla o jeho roztržitém přístupu, který spíš než vyšetření připomínal teroristické útoky, zkusila jsem se zeptat, jestli těch 16 je skutečně to pravé ořechové. Nebylo. A tak jsem přes všechny snahy osudu přežila i první noc po návratu z nemocnice.

  A po té první noci přišlo nezapomenutelné jaro. Dostala jsem možnost dívat se na věci jinak. To, co jsem zažila, mi dalo nesdělitelný vnitřní pocit. Čtyřikrát denně mi s inzulinovým perem v ruce dochází, že žiju, a že to není nudná, všední samozřejmost. Je to skoro jako obřad. Cukrovka je možná to nejlepší, co mne mohlo potkat. Donutila mne vážit si každého dne.

Donutila mne přestat žít jako….no prostě příšerně. Konečně sjednala pořádek v mých vztazích. Nesprávný muž konečně odešel, protože existence s nemocnou ženou není vždycky jenom zábava. A jednoho dne do toho patnáctého patra nemocnice přišel ten, který je možná správný. A když ne správný, tak alespoň o hodně lepší. A ačkoliv mne nejprve všichni pohřbili a o kondolence k nemoci nebyla nouze, pravdou zůstává, že cukrovka není konec. Právě naopak –  je to začátek!