Příběh Pavla (1. typ)

O sedmnácti letech soužití s cukrovkou píše Pavel exkluzivně pro Diasvět…

Bylo horké léto roku 1989. Tehdy jsem začal rychle hubnout, byl jsem nezvykle unavený, neměl chuť k jídlu a cítil se celkově slabě. Také jsem hodně pil, ale stále jsem svou žízeň nemohl uhasit.

Mé matce se to nezdálo, a tak jsme za‘li k lékařce, která v‘ak podcenila tyto příznaky a poslala nás domů se slovy, že je teplo a není proto zvlá‘tní vět‘í přísun tekutin… Av‘ak po dal‘ím týdnu, kdy jsem celé noci prochodil na záchod a vypil při tom až 10 litrů vody, jsme se k lékařce vrátili. Provedla test glykémie a stanovila předběžnou diagnózu…cukrovku.

Měl jsem den před svými ‘estými narozeninami, které jsem oslavil v nemocnici.

Tehdy se můj život změnil a dostal jiný směr….

Dalo by se říci, že jsem musel předčasně dospět a naučit se velké zodpovědnosti.

Život s cukrovkou určitě není lehký, ale dá se i s ní pohodlně žít, pokud je člověk rozumný…

Důležité v‘ak je, jak ji nemocný příjme. Je něco jiného dostat cukrovku je‘tě v před‘kolním věku a sžít se s ní v období dospívání, než ji dostat v pubertě, kdy si vět‘inou jedinec nechce tuto nemoc připustit a dělá v‘e, co nemá. Asi si myslí, že když si tuto skutečnost nepřizná, v‘e zmizí a bude v‘e opět v pořádku. Není to tak a hlavně by si měl uvědomit, že ubližuje sám sobě. Čím dříve to pochopí, tím lépe a to hlavně pro něj samotného… Hodně také záleží na okolí, které může pomoci, ale bohužel i u‘kodit. Já mám to ‘těstí, že mám fajn rodinu a bezvadné přátele, kteří mi pomohli, když mi bylo úzko a dokázali podržet.

Jako příklad můžu uvést svůj zážitek z ranného stádia této nemoci, kdy jsem tajně jedl sladkosti. Nechápal jsem, proč je nesmím, ale jedl jsem je… Včas se na to v‘ak při‘lo. Byl jsem tehdy na‘tvaný na v‘echny a na celý svět, ale postupem času jsem pochopil, že mě chtěli jen chránit…. A jak ‘el čas, naučil jsem se postarat se o sebe sám v důležitých okamžicích a pomáhat ostatním se stejným břemenem. Poznal jsem plno úžasných lidí, které bych ve svém životě nikdy nepotkal a celkově změnil názor na celý svět a začal ho vidět jinýma očima. A dokonce si myslím, že kdybych neonemocněl, jsem dneska jiný člověk, než dnes „díky“ této nemoci…

Hodně také pomáhá pocit, že nejste na tomto světě sami, kteří jsou takto nemocní a že se s tím opravdu dá žít. Když se dnes ve svých 23 letech ohlédnu zpět ve svém životě, kdy mám cukrovku již 17 let, jsem celkem spokojen. Mám středo‘kolské vzdělání, stále studuji vy‘‘í odbornou zdravotní ‘kolu, závodně tančím, mám bezvadnou holku, se kterou jsem ‘ťastný a celkově se snažím žít bez ohledu na to, že jsem nemocný cukrovkou, av‘ak nezapomínám na to!!!!

Doufám, že když si tohle přečte jiný diabetik, který má právě třeba potíže přijmout to, co se stalo s jeho zdravím a následně s jeho životem, ukáže se mu ten správný směr a on pochopí….                                      

Pavel