Vyprávění jedenáctileté dívky o prvním roce jejího života s diabetem.
napsala Marta (11 let)
Jak to začalo.
Jednoho dne jsem začala mít hroznou žízeň. Bylo to v zimě a mně bylo 10 let. Jela jsem s tetou k babičce na víkend lyžovat. Hodně jsem pila a málo jedla. Babička říkala, ať jím víc, že budu mít na sjezdovce hlad. A ať tolik nepiju, že se mi bude pořád chtít na záchod a na sjezdovce není kam jít. Ale já jsem pít prostě musela. Babička mi naložila na talíř tři škubánky s mákem i když jsem jí řekla, že chci jen jeden (to babičky dělávají..), stejně jsem snědla jen ten jeden. Škubánky nemám moc ráda. Babička je udělala kvůli mojí starší sestře. Na lyžích jsme si se sestrou pěkně užily a vrátily se domů. V pondělí jsem si sebou do školy vzala litr vody, což většinou nedělám. Za celý den jsem vypila tři litry, předtím mi stačil tak jeden. Pak, když už se diabetes více projevoval (chodila jsem častěji na záchod), zavolala máma doktorce. Doktorka řekla, že to snad nic vážného nebude, ale že mám přijít nalačno s ranní močí ve skleničce. Do moče namočila papírek a řekla, že mám asi nejspíš diabetes. Poslala nás do laboratoře, kde mi změřili glykémii. Se zprávou z laboratoře jsme šli zase zpátky k doktorce. Byla to hrozná lítačka. Pořád jsem sebou měla školní tašku, protože jsem myslela, že od doktorky půjdu rovnou do školy.
V nemocnici.
Doktorka řekla, že budu muset jít do nemocnice a nějaký čas tam pobýt. Tak jsme dali školní tašku domů, sbalila jsem si věci a jely jsme do nemocnice. Vůbec mi to nevadilo, protože jsem si stejně od mámy potřebovala odpočinout, pořád mě nutí uklízet, dělat domácí práce a jíst zeleninu. Nejdřív jsme dlouho čekali a potom mě přijali na lůžkové oddělení. Odebrali mi spoustu krve a připojili mě na kapačku ve které byl asi nejspíš inzulín. V poledne mi dali bramborovou kaši, byla vyloženě hnusná, ale od večera jsem nejedla a měla jsem příšerný hlad, takže jsem jí všechnu snědla. Vadilo mi, že jsem připojená ke stojanu s infůzí a že nemůžu nikam jít a pořádně něco dělat. Pořád mi slibovali, že mě odpojí: „Už ráno.“ , ale tohle slibovali už asi tři dny a pořád nic. Připadala jsem si jako pes u boudy na řetěze. Na pokoji jsem byla s jednou holkou, ale ta byla proti mně o dost starší a moc jsem si s ní nerozuměla. Pořád lízala lízátka, ale já jsem na ně stejně neměla chuť. Potom mě konečně odpojili a dali ke mně na pokoj holku, která měla nějaké problémy s nohou. Byla mladší a tak tam s ní byla i její máma. Jednou jí přijel navštívit i táta a přivezl jí CD s počítačovými hrami. Hrály jsme si celý den a sestřička se zlobila, že nejsem na pokoji. Potom mě přendali na jiný pokoj, chodila jsem kamarádku navštěvovat a sestřička se zase zlobila, že nejsem na pokoji. Maminka té mojí kamarádky jí nosila jídlo od MacDonalda a já na něj měla taky hroznou chuť, ale musela jsem jíst jídlo co mi navážily sestřičky. Vařili tam dost nechutně. Moje máma mi nosila jen zeleninu (zase !!!). Taky mi přinesla „Velkou Dia-knížku o jídle“. Byly tam obrázky různých jídel a u nich napsáno, kolik je v nich výměnných jednotek. S velkou hořkostí jsem zjistila, že zeleniny můžu sníst kolik chci. Kdyby tak v sobě měla víc sacharidů! To by mi jí máma tolik necpala. Lepší to bylo se sýry, ty mám ráda a podle té knížky v nich taky nejsou sacharidy. Sestřičky mi taky ze začátku píchaly inzulín a jednou zrovna v té době přišla máma a chtěla si to taky zkusit. Sesřičky jí to dovolily i když jsem byla proti. Potom už jsem se píchala sama a bylo to mnohem lepší. Paní doktorka mi taky dala vybrat jaký glukometr by se mi nejvíc líbil. Vybrala jsem si takový malý v hezkém pouzdře. Paní doktorka říkala, že je moderní. Líbil se mi. Potom mně propustili domů. Už jsem se těšila na naše kočky.
Ve škole a doma
Ve škole jsem měla výhodu, že jsem nestála frontu na oběd. Ale někdy mě stejně nepustili. Taky když naše třída zůstala po škole, mohla jsem odejít i s mojí kamarádkou. V mimoškolních aktivitách jsem pokračovala úplně normálně, jenom jsem sebou začala nosit glukometr a cukr nebo sladký nápoj kdybych měla hypoglykémii. K narozeninám jsem dostala osmáka degu (samičku). Pojmenovala jsem ji Noemi. Zjistila jsem, že tito hlodavci mohou také dostat diabetes, ale druhého typu. Proto se jim nesmí dávat moc ovoce a pečiva a musejí jíst zdravě. Noemi ráda sportuje – běhá v kolečku – je dobrým příkladem pro diabetiky.
Diatábor
O letních prázdninách jsem byla čtrnáct dní na diatáboře u Orlické přehrady. Bylo to tam dobré. Hodně jsme tam sportovali a měli jsme noční hry. Mě se tam líbilo. Naučila jsem se tam hrát basketbal.
Poslední dobou
V současné době bych moc ráda dostala inzulínovou pumpu. Když jsem byla lyžovat, musela jsem si u stánku pod sjezdovkou sundavat bundu a mikinu, abych si mohla píchnout inzulín a najíst se. To bych s pumpou nemusela. Taky bych si mohla ráno přispat. Taky by na mně všichni nezírali, když si někde na veřejnosti musím píchnout inzulín.Vůbec si myslím, že bych se s pumpou měla líp.
Jak to se mnou vypadá
S tím, že jsem onemocněla diabetem, mi dost přibylo povinností. Musím teď přemýšlet o tom, co a kdy jím a kolik si mám píchnout inzulínu a myslet na to, že si nesmím zapomenout vzít sebou inzulín a glukometr, když někam jdu. Taky mně štve, že na některých potravinách, které bych ráda ochutnala není napsáno, kolik mají sacharidů. Snažím se mít co nejlepší glykémie, ale někdy se to vůbec nedaří, i když dělám co můžu. Taky mi vadí, když si lidi myslí, že když mám cukrovku nesmím jíst nic sladkého, ale že třeba slaných rohlíků můžu sníst kolik chci. Potom na mě divně koukají, když jím ke svačině třeba nanuk. Doufám, že vědci časem vymyslí jak diabetes úplně vyléčit, nebo aspoň, že bude takový glukometr v hodinkách, který mi bude pořád ukazovat jakou mám glykémii. To by bylo dobré. Zatím to musím nějak zvládnout. Hlavně, že už je vymyšlená výroba inzulínu. Kdyby nebyla, tak už bych byla nejspíš dočista mrtvá a nemohla bych tenhle svůj příběh napsat.
