Chvíle napětí a na displeji se objevilo 17,5! Můj příběh Vám asi moc informací nepřinese. Jsem ještě takovej „zelenáč“, co se snaží všechno pochopit, ale zatím marně.
A tak to začalo…
Byl leden 2003, měla jsem 23 narozeniny. Ten večer jsem byla sama doma. Dívala jsem se na televizi a cítila jsem se hrozně unavená a osamocená. Dostala jsem hodně bonboniér, ale neměla jsem na nic chuť, bylo mi hrozně špatně. Druhý den jsem jela ke svému příteli (nyní už je můj manžílek). Jeli jsme nakoupit a vyzvednout jeho maminku z nemocnice, kde byla, protože se jí zhoršila cukrovka a musela být „převedena“ na inzulín. V obchodě jsem dostala hroznou chuť na pralinky, které jsem až do této doby zbožňovala. Snědla jsem ale jenom jednu a chuť mě opět přešla. Druhý den přišla mamka od doktora a přinesla si glukometr a inzulínová pera. Tehdy jsem si říkala, jak to může zvládnout, něco si píchnout do břicha. Vím, že bych to asi neměla tady psát, ale nabídla mi, jestli si nechci zkusit změřit cukr. Tehdy jsem si říkala, že jsem v pořádku a že se mi nic nemůže stát. Ale trošičku mě hlodalo to, že moje babička cukrovku měla a že bych snad i já mohla mít podobný problém. Zkusila jsem to …. Chvíle napětí a na displeji se objevilo 17,5. Všichni kolem se smáli a říkali, že se to nějak pomátlo, mě však do smíchu nebylo. Druhý den ráno jsem měla přes deset (už přesně nevím kolik). Volala jsem své paní doktorce. Pak jsem se okamžitě sbalila a vyrazila zpět k domovu, abych paní doktorku navštívila osobně. Kdybych si nezkusila cukr změřit, tak bych o tom asi ještě dlouho nevěděla.
Asi si říkáte, proč to vše tak zdlouhavě popisuji, ale chci tím zdůraznit, že jsem neměla vůbec žádné příznaky. Žádná žízeň, žádné pocity, že musím často na záchod, jenom mi bylo špatně, jako bych chtěla zvracet. Později jsem si uvědomila, že jsem s cukrem měla asi problémy delší dobu. Pořád se mi střídal zánět močového měchýře s přemnoženými kvasinkami. Když mi vyléčili jedno, okamžitě jsem dostala druhé. Ale u krevních testů, co mi dělali u gynekologa jednou za rok, byly glykémky v pořádku. Ale asi byl háček v tom, že mi je dělali vždycky v létě (později pochopíte proč).
Moje hodná paní doktorka mě objednala do diabetologické ordinace, kde po odběru naměřili 9,5. A tak jsem byla diabetik. Podle testů mi slinivka produkovala dostatečné množství inzulínu, ale měla jsem pozitivní protilátky. Proto jsem byla klasifikovaná jako diabetička (čekatelka) I. typu. Jak pan doktor poznamenal, čekala jsem až to „bouchne“. Dostala jsem prášky a odjela na koleje (dříve jsem neuvedla, že jsem studovala pátý ročník na vysoké škole). Ještě před odchodem od pana doktora jsem dostala „kartáč“ že jsem si dovolila glukometr půjčit, že je to zneužití přístroje, který dostala mamka pro osobní užívání. Vím, že má pravdu, ale jde přece o zdraví.
Nakoupila jsem si spoustu příruček a snažila se všechno pochopit, ale bylo to marné, nějak mi hlava vůbec nebrala žádné informace. Seděla jsem u internetu a neustále prohledávala stránky, kde jsem hledala nějakou pomoc, radu jak z toho ven… Po druhém dni užívání tablet jsem dostala hypoglykémii. Byla jsem pěkně mimo ani jsem nebyla schopna udržet hrnec. Prášky jsem zahodila do koše a zůstala na dietě 175g sacharidů.
Po čtrnácti dnech, na další kontrole, jsem měla glykémku v normálu. Vše jsem dělala hrozně poctivě, vše co jsem snědla, jsem si napsala a započítala. Zhubla jsem tehdy asi 15 kilo. Cítila jsem se dobře. Chodila jsme cvičit, někdy i dvakrát denně. Dokončila jsem diplomku a začala plánovat svatbu. Bez problému složila státnice a stala se ze mě slečna inženýrka. Našla jsem si práci, přestěhovala se k příteli a začala žít „normální“ život. Stěhováním jsem musela změnit diabetologa. Nová paní doktorka na mě udělala veliký dojem, jen to tam šlo jako na běžícím pásu. Než jsem ze sebe stihla vysoukat nějakou otázku, už jsem byla zpět v čekárně. Všechny testy mi udělali nové. K mému velkému překvapení jsem najednou měla protilátky negativní a tudíž jsem byla přehodnocená jako diabetik II. typu. Vzhledem k mému „nízkému“ věku jsem diabetik typu Lada. Když sestřička viděla moje pečlivé záznamy, nevěřila svým očím. Docela netaktně mi naznačila, že zaměstnaný člověk na takové věci nemá čas a že prý to jsou zbytečné věci. A v té době mi, jak se říká „spadl řemen“. Přestala jsem si počítat přijatou energii a sacharidy. Bála jsem se každého měřením, ale vždycky to dopadlo dobře.
V září jsme jsem se vdala za toho skvělého chlapa. A začali jsme žít spokojeným manželským životem. Neměla jsem už tolik času na cvičení, ale pohybu jsem měla dost. Spravovali jsme domeček. Večer jsem padala únavou. Kontrolovala jsem si moč proužky a všechno bylo v pořádku. Po Vánocích, opět v lednu jsem zpozorovala, že mi proužky zelenají, ale když jsem se podívala do té krabičky, tak byly zelené skoro všechny. Zahodila jsem je s tím, že nefungují. Najednou mě začaly chytat hrozné křeče do noh při cvičení. Večer jsem chodila často na záchod a bolelo mě bříško. Myslela jsem, že mě opět trápí zánět močového měchýře, tak jsem nad tím mávla rukou. Druhý den už mi nebylo dobře, tak mi manžel přinesl od mamky glukometr. Po pár sekundách jsem vyvalila oči. Měla jsme 28,5.
Křuply mi nervy. Ono v té době to ani v práci nebylo nijak růžové. Myslela jsem si, že jsem chytré děvče a že ze mě bude skvělá strojařka, ale moje sny se rázem po pár měsících v práci rozplynuly. Zjistila jsem, že to v čem jsem ve škole vynikala mi najednou nejde a nejsem schopná najednou nic vymyslet. Můj kolega má na hrnku takové správné heslo – „Cítíte se v práci jako blbec, zůstaňte doma.“ Ale nešlo to, asi bych si pak nevydělala ani na suchý chleba, kdybych každý den seděla doma.
Druhý den jsem nebyla schopná se uklidnit a s pláčem jsem šla do práce. Volala jsem k paní doktorce, abych věděla co mám dělat. Strašně jsem se styděla za pláč, ale nějak to vůbec nešlo zastavit. Prostě jsem se psychicky zhroutila. Sestřička mi řekla ať okamžitě dojdu. Vyfasovala jsem papíry a obratem jsem šla do nemocnice. Podotýkám, že i za celou tu cestu jsem nebyla schopná přestat brečet. V nemocnici to šlo ráz na ráz. A najednou jsem byla na pokoji a snažili se mi napíchnout kapačku, ale marně. Asi po půl hodině, když už jsem měla asi tři boule od špatně napíchnuté kapačky mě přestali trápit. Pak přišel mladej šikovnej klučina, nevím jak ho správně nazvat, ale prostě to byl zdravotní sestřička. Na první pokus jsem měla napíchnutou kapačku. Postupem času mi cukry klesly, neučila jsem se píchat inzulín a frčela jsem domů.
Během třech měsíců, co jsem si doma dávala nervy do pořádku, se mi glykémky snížily a stabilizovaly. Paní doktorka mi napsala návrh na lázně, ale ty mi zamítli se slovy, že jsem o ně měla zažádat do 6 měsíců od prvního zjištění cukrovky. (Tehdy jsem o nějakých lázních neměla ani tušení. Stejně bych tam před státnicemi nemohla jet. Když jsem se ptala svého bývalého pana doktora, proč mi o těch lázních neřekl, tak mi jízlivě odpověděl, že se mi omlouvá, že mě ochudil o čtrnáct dní dovolené v Luhačovicích.) Takže mi nezbylo než se vrátit zpět do práce. Ale protože jsme malá firma, rychle se rozkřiklo co se mi přihodilo. Všichni se na mě dívali s lítostí. (Jediné co fakt nemám ráda je lítost. Osud ke mně v životě nebyl zrovna nejštědřejší. Když mi bylo patnáct, tak mi umřela maminka. U nás ve vsi nás každý znal, protože byla učitelka. Tehdy se mnou každý mluvil s obrovskou lítostí v hlase, na kterou jsem dostala averzi. Skoro mi tenkrát skončil život. Na ničem mi nezáleželo, ale zvládla jsem to a dostala jsem se z toho. Ale nikdy to nepřebolelo. Pořád to ve mně leží.)
Naštěstí se mnou v kanclu sedí dva úplně úžasní kluci spíše chlapi, kteří mě podrželi. Věděli co mají dělat, když mi bude špatně. A taky si to mohli brzy zkusit na vlastní kůži. Dostávala jsem čím dál silnější hypoglykémie. Neustále jsem snižovala dávky inzulínu, až jsem se dostala na stálé hodnoty.
Můj gynekolog, jehož manželka je diabetička, mi navrhl jestli nechci zkusit jiné antikoncepční pilulky. Do té doby jsem brala Cilest, se kterým jsem byla spokojená. Cilest má třicet procent hormonu. (Moc se v tom nevyznám, ale píšu to co mi vysvětlil pan doktor.) Nakonec jsem to zvážila a rozhodla se, že to zkusím. Nechala jsem si napsat nějaké dvaceti procentní pilulky. Najednou se mi začaly opět snižovat glykémky. Tak jsem došla k dalšímu závěru a vynechala hormonální antikoncepci úplně. A ejhle najednou jsem inzulín vůbec nepotřebovala. Tak jsem vydržela asi tři měsíce jen na dietě (podotýkám bylo to léto).
Teď v září (asi po čtyřech měsících) jsem začala pozorovat, že se mi sem tam glykémky zvyšují a musím si připíchnout inzulín. Začala jsem být opět důslednější v dietě, ale nepomáhá to. Už nedokážu mít tak silnou vůli jako na začátku. Občas zhřeším a splácám toho do sebe víc než bych měla. Potom mám akorát problémy. Někdy to moje tělo zvládne aniž by se mi zvýšily hodnoty cukru, ale někdy začnou nekontrolovatelně růst. Pak mám pocit jako by moje slinivka potřebovala trošičku „nakopnout“ (dvěma jednotkami) a potom zase frčí (ale to je asi jenom můj pocit).
Přemýšleli jsme o miminku, hrozně moc bych si ho přála. Částečně mám strach, že mi život uštědří další kopanec a něco se stane. Ale musím být silná. Mám oporu ve svém manželovi, i když se na spoustě věcí neshodnem. Ale máme se rádi a jsme na to dva. Jsem rozhodnutá, že na další kontrole, si s paní doktorkou promluvím a zkusím překonat strach a udělat v životě další krok ku předu.
A co se týká smíření se s cukrovkou? Zní to asi neuvěřitelně, ale nejsem s ní smířená. Vždy, když se mi nedaří zregulovat glykémie propadám panice. Někdy mám okamžiky, že bych nejraději vlezla do kouta a počkala až vyhraje ona, ale z toho přijdou dny, kdy se cítím skvěle a mám obrovskou chuť něco dokázat. Uvidím co přinese čas.
Doufám že jsem vás svým příběhem moc nenudila. Hodně štěstí a hlavně zdraví Vám všem co vedete stejný zápas s osudem jako já.
