Příběh diabetika 2. typu, část 1.

Příběh pana D.M., diabetika 2. typu (D.M. je pseudonym, autor článku chce zůstat v anonymitě)Příběh diabetika II. typu – napsal pan DM 

Část 1. 

1.
Stádium –
začátek a seznamování 

2.
Stádium –
rizika nemoci a pravidla soužití 

3.
Stádium –
po prvních 100 dnech 

1. Stádium – začátek a seznamování  

Ta nemoc ho zastihla nepřipraveného. Původně to měla být jen obyčejná operace palce u nohy. Do nemocnice ale nastoupil až o měsíc déle. 

„Pane D., řekl mu lékař, „při vyšetření jsme bohužel zjistili jeden problém.“ 

Pan D. se lekl. Snad ne rakovina! Věděl sice, že se přibližně poslední půlrok necítil zrovna nejlíp. Ale nepřikládal tomu význam. A teď najednou… 

„Máte cukrovku. 2. typu. Naměřili jsme Vám v krvi 16 mmol! Normální hladina je kolem pěti.“ 

Pan D. si oddychl. Jenom cukrovka. Ale pak se zamyslel. „Jenom?“ Co je to cukrovka? Vždyť o ní vlastně nic neví. 

V okamžiku zjištění diagnózy nevěděl o cukrovce opravdu téměř nic, kromě mezi laickou veřejností
obecně známého, že “to je ta nemoc, co nestojí ani za řeč, to se jenom jí míň sladkýho a občas nejvejš nějakej prášek…..”. 

Jeho váha se při výšce 170 cm pohybovala sice kolem 88 kilogramů, ale jeho fyzická aktivita byla podle jeho názoru dostatečná, strava přiměřená, již 10 let nesladil a asi 15 let nebyl u lékaře. A pak náhle – cukrovka! Tato nemoc se sice v rodině vyskytla – u jeho matky a dědy. Ale že zrovna u něho. Možná, že si měl v předešlých letech přeci jenom více hlídat váhu. A tlak 150 na 100 asi taky není ideální, uvažoval. Jeho nový lékař mu naordinoval perorální antidiabetikum 1x denně ráno na lačno, předepsal dietu „175 g sacharidů“ a doporučil cvičení . Také ho upozornil na nebezpečí arterosklerózy. 

Žádné jiné informace nedostal. 

Pan D. byl v začátcích dost zmatený. Okamžitě se začal zajímat o to, co to diabetes vlastně je. Co se musí a proč, co se nesmí a proč. Informace se snažil vyhledávat nejprve v knihách. Zde ale nenašel to, co hledal. Poté zkusil internet. Zde bylo informací hory, ale prokousat se v tomto případě k základním informacím nebylo jednoduché, zvláště, když v prvních dnech neznal ani základní terminologii, kterou je zde problém diabetu popisován . Jeho snaha byla neúspěšná, protože v tomto okamžiku nevěděl vůbec nic a neznal ani žádné základní termíny v diabetu běžně používané ( např. glykémie, hypo, hyper, kompenzace, insulin, nebo mmol).
Bez těchto znalostí nelze informacím o diabetu porozumět. 

Na základě předešlých zkušeností se pan D. se rozhodl, že od teorie raději přejde k praxi. Pokusil se tedy kontaktovat ostatní diabetiky s cílem získat prvotní informace. Snaha se ukázala být málo úspěšná a navíc riskantní. Pan D. totiž narazil pouze na 2 typy diabetiků: na diabetické „mazáky“ nebo „diabetické negativisty“. 

Diabetičtí „mazáci“ mají diabetes „na háku“ a nemoc bagatelizují, naproti tomu „diabetičtí negativisté“ mají osobní zkušenosti bohužel silně negativní. Po pozdějším nabytí dostatečného množství informací došel pan D. k poznání, že varianta „diabetického mazáka“ je naprosto jednoznačně jistá sebevražedná varianta. Naproti tomu „diabetičtí negativisté“ mohou začínajícího psychicky nepřipraveného diabetika doslova šokovat, v případě slabšího jedince může dojít i k vážným psychickým stavům. 

Vyhledávání kontaktu pan D. proto omezil zatím jen na literaturu a internet. Odborníky v tomto období nevyhledával, protože neměl ještě dostatečný základní odborný přehled, bez kterého se domníval, že by mu byla konsultace zatím málo srozumitelná . 

Pravdivost této domněnky se později ukázala jako oprávněná. Z toho důvodu si pan D. vytvořil vlastní slovník diabetických termínů, se kterými v džungli informací přichází do kontaktu a doplňoval je srozumitelným popisem dle slovníku naučného. Opona informací se konečně začínala trochu nadzvedávat….. 

Pan D. se rozhodl, že si udělá zatím alespoň základní přehled o tom, co se vlastně děje a jde díky průběžně doplňovanému slovníku již rychleji kupředu. Srozumitelnost problému se zvyšuje. Pan D. se s nejdůležitějšími novými poznatky svěřuje rodinným příslušníkům. Má štěstí, že ho trpělivě vyslechnou a sami se poučí o základním problému, který chtě nechtě bude s nimi mít dosti společného. Pan D. si těmito
rodinnými „přednáškami“ informace o diabetu více zafixuje do paměti a není nucen se dále při setkání se s některými odbornými termíny již tak často uchylovat ke svému „slovníku“. Další sebevzdělávání pokračuje rychleji. 

zpět na kapitoly 

2. Stádium – rizika nemoci a pravidla soužití 

Někde v té době ale zjišťuje i několik prvních důležitých, ale současně nepříjemných informací. A to že: 

1) s cukrovkou lze očekávat vážné problémy 

2) s cukrovkou nelze ani na okamžik smlouvat 

3) cukrovka je velmi konzervativní a nemá ráda změny 

4) při nedodržení disciplíny cukrovka nevaruje zpočátku diabetika negativními pocity a on se může tragicky mylně domnívat „že se nic neděje“ ale opak je bohužel jistou a neúprosnou skutečností. Tato veliká zákeřnost diabetu
je jedním z hlavních nebezpečí pro nedokonale informovaného začínajícího diabetika . 

5) jak velké a jak rychle problémy nastanou záleží především jen a jen na kompenzaci glykémie  

6) kompenzace glykémie ale záleží na mnoha okolnostech, z nichž jen část může diabetik ovlivnit 

7) je nutné se o diabetu dozvědět co nejvíce, protože s diabetem je každý postižený v naprosté většině času sám a musí si umět pomoci a zorientovat se v situaci 

8) nutno se dozvědět co nejvíce i o vlastní variantě diabetu ( u diabetika 2.typu může být příčinou onemocnění celá řada kombinací různých příčin, které je nutné individuálně zjistit) 

9) diabetik se musí stát (svou životosprávou) sám sobě doživotní slinivkou 

10) jakékoliv nedodržení discipliny v životosprávě je s jistotou cukrovkou trestáno 

A to v té době ještě naštěstí nevěděl ty ostatní! Psychické vyrovnávání se s dosud poznanou skutečností trvalo panu D. několik dní. Ale to nebylo všechno. Shodou okolností došlo v okolí pana D. k několika vážným událostem u diabetiků, kteří tuto nemoc před tímto „diabetickým novicem“ bagatelizovali a dietu přímo ignorovali. Když
je novic pan D. upozorňoval na životu nebezpečný přístup k nemoci jen podle toho, co se zatím o diabetu dočetl, byla jeho poznámka přijmuta s pobaveným úsměvem. Neuvěřitelnou shodou okolností během měsíce dva z nich umírají ( jeden
na infarkt a druhý na mozkovou příhodu). Současně se v témže měsíci dozvídá o svém spolužákovi, kterému byla amputována noha. Tyto událost nutí pana D. sebrat veškerou odvahu a zbytek psychických sil a snaží se dozvědět o nemoci ještě
více. Pan D. získává v tomto rozpoložení pocit (možná jen z momentálního špatného psychického stavu, který chce překonat ), že čím více bude vědět, tím má větší šanci problémy oddálit a minimalizovat. Dostavuje se pocit
předrážděnosti až vzteku nad svým údělem. S dalším studiem se začíná ukazovat několik zajímavých skutečností. Čím více informací diabetik získává, tím více nových otazníků vzniká. Na některé z nich již ale nenachází
v běžné literatuře odpověď, a tak pan D. hledá proto v dostupném okolí odborníky, diabetology, cévní specialisty, specialisty na metabolismus a mikrobiology, které žádá o soukromou placenou konsultaci. Většinou je přijat
s porozuměním a jeho informační obzory se dále rozšiřují. Odmítnut je jen jedenkrát a to paradoxně u jemu přiděleného diabetologa, který tento svůj postoj odůvodňuje zaneprázdněností. S jedním odborníkem ( na cévy) měl negativní
zkušenost v tom smyslu, že informace tohoto odborníka byly naprosto negativní, pesimistické, beznadějné a byly doprovázeny velmi necitlivě uváděnými drastickými a tragickými příklady. Psychický dopad této návštěvy trval u pana D.
několik dnů a byl zatím nejhorší zkušeností, kterou dosud v oblasti informací o diabetu získal. Pan D. ví již poměrně přesně ( pro něj na dostačující úrovni ) dosti informací, a to jak probíhá arteroskleróza, mikroangiopatie, co se děje se slinivkou a s jejími alfa a beta buňkami, jak odlišně probíhá metabolismus v jeho organismu, zná již např.
i rozdíly mezi bazálním a bolusovým insulinem, rozdíl mezi lipoproteinem LDL a HDL, jak jsou postiženy endotely cév a tepen při arteroskleróze, jak je atakován vlásečnicový systém při mikroangiopatii, jak pracují receptory jednotlivých
buněk, jak probíhá princip přísunu potravy a kyslíku k buňkám, jak probíhá odvod odpadů z buněk, jaký je rozdíl mezi krevním a lymfatickým cévním systémem, je mu již znám hlavní princip bludného kruhu diabetu a pod. Na základě těchto
informací ( z nichž žádná se neukázala býti zbytečnou či nadbytečnou ) je panu D. již jasněji i v dalších věcech, které nejsou všechny tak nepříjemné jako informace prvotní, protože některé dávají alespoň
návod co dál dělat a dávají určitou naději ( i když bohužel jen na zminimalizování a oddálení problémů…..): 

a) naprostá většina potravin se stává doživotně nedostupná

b) ze zbývajících potravin se většina z nich stává dostupná v jen v přísně omezeném množství 

c) jediné co může jíst v neomezeném množství ( ale jen v příslušné časové dávce) je jen zelenina 

 d) je životně nutné udržovat stále ( co nejdéle ) glykémii v tzv. kompenzovaných mezích. To je alfou a omegou všeho. Je to výchozí bod problému diabetu ze kterého vše vychází a u kterého vše končí.  

e) snaha o kompenzaci glykémie u diabetika druhého typu (aby byla úspěšná) musí být současně a bezpodmínečně důsledně vedena na několika „frontách“. Stačí ale nedůslednost na jedné z těchto „front“ a úsilí na ostatních „frontách“ je
zcela neúčinné !  

1) frontu „snížení váhy“ řešil pan D. odstraněním živočišných tuků a mimimalizováním konsumace tuků rostlinných. Snížená váha má pomoci snížit krevní tlak a odlehčit slinivce, jejíž stávající inzulín je při snížené hmotnosti menším množstvím buněk lépe
akceptován. 

2) fronta „cvičení“. Pan D. pravidelně cvičí 15-20 min, což má pomoci snížit váhu a krevní tlak. Současně má mít cvičení také vliv na úpravu glykémie, protože namáhané svalové buňky lépe přijímají stávající inzulín. Cvičení má rovněž vliv na vyplavování hormonů kladně ovlivňujících náladu, což důležitě ovlivňuje psychiku a napomáhá
cirkulaci lymfatického systému, který je udržován v pohybu jedině pohybem svalů. 3) fronta „diety“ je zcela nezbytná. Bez ní nelze glykémii v žádném případě kompenzovat. Pan D. se postupně smiřuje s tím, že dieta je pro něho doživotně naprostou nutností a většina potravinových „lákadel“ je pro něho doživotně tabu.

 4) fronta „rozdělení potravy“ na více malých porcí je rovněž naprosto nezbytně důležitá, bez ní je kompenzace nemyslitelná a je pro něj také doživotní nutností ( pokud zůstanediabetikem 2. typu ). Jedna to z významných možností jak odlehčit slinivce a
prodloužit tak její životnost. Na méně potravy potřebuje totiž organismus vyloučit méně insulinu. Potravu si pan D. rozděluje na časová pásma, a to: 6.30 ,9.30 ,12.30 ,15.30,18.30 a 21.30.

 5) fronta „pravidelného měření glykémie se zápisem okolností“ se pro diabetika jeví alespoň pro začátek jako nezbytně nutná. Vzhledem k tomu, že již poměrně nízké glykemické hladiny ( např. přes 6 mmol na lačno a přes 7 mmol po obědě) mají
vliv na rozvoj arterosklerózy a mikroangioptie a tyto úrovně glykémie nejsou pocitově zjistitelné, jeví se mu tato cesta jako jedině možná. Toto rozhodnutí je cenově náročné, pojišťovna na něj v této fázi nic nepřispívá, není příjemné a
vyžaduje další důslednost, kromě již zvolených časových jídelních pásem a diety. Ale je to jediná cesta ke skutečnému zjištění stavu organismu a jeho reakci na objem potravy, skladbu potravy, psychickou zátěž, fyzickou zátěž, stresy apod.
Pan D. si měřil glykémii pravidelně ráno na lačno a dvě hodiny po obědě.
Zapisoval si skladby jídla a jejich objem, dále mimořádné psychické a fyzické zátěže. V případě naměřené poměrně nízké nebo vysoké glykémie při pravidelném měření si provádí ještě další měření během dne rovněž se zápisem.

 6) po několika stech měření a zápisů začínají se z této mozaiky informací vynořovat určité zákonitosti, které se snaží pan D. vyhodnocovat a dle nich se zařizuje. Tyto zákonitosti jsou samozřejmě individuelní jen pro jeho osobu a pro jeho diabetes (každý diabetik i stejného typu má diabetes trochu jiný dle úrovně funkčnosti
všech ostatních orgánů , věku, startovní váhy, úrovně diabetu v okamžiku jeho zjištění a pod.), ale některé informace mohou mít i obecnější platnost:  

1) výrobky z bílé mouky (knedlíky, rohlíky,těstoviny) vykázaly u něho velké výkyvy v oscilaci a celkově vyšší glykémii: 7) syrová zelenina k večeři zvyšovala ranní glykémii

 8) ovoce před spaním (poslední svačina) se jevilo jako vhodné, ale je nutné při jeho množství brát v úvahu že jednak obsluhuje fruktózu, která se do glykémie a jejích účinků započítává, ale je glukometrem nezměřitelná a jednak zvyšuje i obsah glukózy v krvi

 9) pravidelné cvičení skutečně snižovalo pro následující den glykémii při snědení stejného množství potravy

 10) při mimořádném fyzickém zatížení šla glykémie dolů až moc, a to i několik následujících dní   

11) při mimořádném psychickém zatížení (myšlena „práce hlavou“ ) bylo snížení glykémie vyšší, než při fyzickém zatížení 12) při stresu (kladné i záporné emoce) se většinou glykémie vychýlila a to řádově hodiny až dny..

 13) bolest při vzniku úrazu který se panu DM během diabetu přihodil ( 6 týdnů pracovní neschopnost , zlomená žebra ), vychýlila prudce glykémii, ale jen na poměrně krátkou dobu ( první den ) pak, přestože silná bolest trvala
řadu dnů, již bolest glykémii neovlivňovala.

 14) dobré glykemické výsledky vykazovala tmavý chléb, rýže a luštěniny ( tyto i při na zkoušku konzumovaném větším množství ).

 15) brambory se ukázaly jako poměrně glykémii ovlivňující a oscilačně labilní.

1 6) smažené jídlo bylo glykemicky vždy vysoko

 17) samovolné probuzení ráno bylo úměrné výši ranní glykémie. Čím nižší glykémie byla naměřena, tím bylo dřívější bylo probuzení a naopak.

 18) pan D. zjistil, že lze si nacvičit pocitově i jemnější rozpoznání stavu glykémie což si zkušebním měřením ověřil . Pocitově dokázal již poměrně přesně odhadnout, zda má glykémii 4 – 5 a nebo 8 – 9 . Pocitově určit glykémii mezi 5 – 8 se nedařilo.   

19) slanější potrava snižovala glykémii po následném jídle. Diabetik tento postup pro kompenzaci diabetu samozřejmě nepoužíval, ale opakovaně pokusně si ověřil že tomu tak skutečně v jeho případě je. 20) při nižší glykémii (4 – 4,5 mmol ) docházelo ke stavu podrážděnosti a ke zbytečně vznětlivým reakcím .

 21) glykémii vyhovoval nejen 6ti dávkový denní jídelní cyklus a doporučený objem potravy, ale také ji velmi vyhovoval stereotyp ve stravě, tj. každý den stejné snídaně ( tmavý chléb), stejné svačiny (tmavý rohlík, tvarohová pomazánka), stejné obědy (rýže s masem). Doplňováno zeleninou, mlékem a omezeným
množstvím ovoce. Pokud se strava v jednotlivých dnech měnila ( např.jeden den knedlík, druhý rýže a třetí brambor ) byla glykémie a její oscilace podstatně méně vyrovnaná i při zachování správného objemu potravin z hlediska obsahu sacharidů..

 22) chuťově organismus požadoval ořechy, čemuž bylo vyhovováno v malém množství i mimo pevně stanovené jídelní cykly. Nejlépe byly přijímány vlašské ořechy. Vzhledem k minimalizaci tuků v ostatní stravě nebyl tento příjem tuků z ořechů z hlediska
diety podstatný, ale pocitově byl významný.

 23) pokud byla ráno naměřena vyšší glykémie, bylo možné očekávat i po obědě vyšší glykémii, i když bylo z tohoto důvodu úmyslně konsumováno při obědě menší množství jídla.

 zpět na kapitoly

 3. Stádium – po prvních 100 dnech

Panu D. uplynulo prvních 100 dní života s cukrovkou. Mohl na sebe být hrdý, neboť zhubl z 88 na 79 kilogramů, tlak mu klesl na 130 na 80. Lékař mu naměřil ranní glykémii 5,3 a glykovaný hemoglobin 4,6. Což už je jako u zdravého člověka. Díky tomu mu i
zmírnil dietu ze 175 g na 225 g sacharidů a doporučil vynechat perorální antidiabetikum.

Pan D. si již ale během prvních 100 dní nemoci všiml některých negativních příznaků jeho nemoci. Nejprve to byla zvýšená citlivost vůči běžným zraněním, kterým dříve nevěnoval
pozornost. I běžné škrábnutí bolelo více, než dříve.

Pak si musel dávat větší pozor při sebemenších problémech v oblasti dolních končetin. Pan D. vzhledem k tomu, že neví, jak dlouho a v jaké intenzitě diabetes probíhal skrytě, neví ani jednu z podstatných věcí a to: nakolik byl již atakován a
narušen jeho vlásečnicový systém.  

Musel si také dávat větší pozor na kýchajících a kašlajících lidi, neboť jeho náchylnost k nemocem se zvýšila.Zvýšila se i jeho péče o osobní hygienu.

Nyní u pana D. probíhá psychická vlna „smíření se s osudem“ , která ale může být kdykoliv nahražena jinou, agresivní. Při konfliktu s jinými osobami je obecně vznětlivější. Pokud je konflikt „ostřejší“, dokáže se jeho nálada změnit na
několik hodin až dní. Snaží se dodržovat maximálně asertivní chování, protože si musí kolem sebe vytvořit prostředí, které ho bude co nejméně stresovat. Žebříček životních hodnot se ale v jeho případě nemění, protože i dříve nebyly
peníze a „užívání si“ u něho na předním místě.  

Pan D. se snaží svůj odborný obzor o diabetu dále rozšiřovat. Snaží se kontaktovat osoby stejně postižené, ale jeho poznatky v této oblasti jsou zatím negativní. Diabetici buď si svoji situaci neuvědomují, nebo raději ani nechtějí uvědomovat a tudíž se „o
tom nechtějí ani bavit„. Nebo si situaci uvědomují, ale začínají se izolovat od svého okolí a uzavírat se „do sebe“. Pokud se mu podaří informační kontakt za účelem výměny zkušeností navázat, je jen krátkodobý a je ne z jeho viny
přerušen. Přesto se pan D. domnívá, že toto je oblast, která by mohla být velmi významná pro všechny postižené, kdyby vzájemně věděli co nejvíce praktických případů ze svého okolí: co je postihlo, jak to řešili, s jakým výsledkem . Ať
již z oblasti přímo zdravotní, psychické, pracovní, rodinné apod. Jedině velké množství detailních osobních zkušeností všeho druhu se může stát studnicí informací pro ostatní. Zde pak každý může najít i sobě podobnou situaci a
zjistit, jak byla řešena, s jakým úspěchem či neúspěchem. Ale toto by vyžadovalo velkou solidárnost a odvahu všech postižených.   

Kromě toho pociťuje pan D. i určitou averzi diabetiků 1.typu vůči diabetikům 2.typu („Vy se máte, vy máte jen dvojku! „) což za daných okolností považuje za tragikomické.Rodina se zatím situaci pana D. přizpůsobila velice vstřícně. V jeho přítomnosti (aniž by pan D. něčeho takového vyžadoval!) nikdo „nedebužíruje„. Naopak se všichni snažili jíst potravu dietní. Což samozřejmě není nikomu na škodu. Naopak. Ale pan D. pociťuje tuto solidárnost jako nepříjemnou, kterou (byť nechtěně) obtěžuje své blízké.
Rodina mu „filtruje“ negativní informaci, které mu předkládá je v míře nezbytně nutné.

Na pracovišti je vždy situace asi složitější, protože se zde vyskytují lidé různého věku a sociálního cítění. Z toho vyplývaly i různé přístupy a reakce těchto spolupracovníků k panu D. Od upřímného soucítění až po obtížně skrývanou
škodolibost, „to je dobře, že se to nestalo právě mně“. S těmito reakcemi pan D. počítal, a proto jako jediná rozumná reakce se v této situaci osvědčila důsledná asertivita. Pan D. okolí pouze stručně seznámil se svoji diagnózou a
počítal již předem s tím, že nikdo nediabetický o tomto problému nebude nic vědět a nebo (stejně jako on když byl „zdravý“) bude vědět něco jen velice zkresleného, bagatelizujícího. Dále zaujal postoj, že nikomu dál o svém problému
nevyprávěl ( nevnucoval se s tím), ale pokud se někdo ze zvědavosti na to či ono zeptal, ochotně mu otázku zodpověděl (ale jen co již správně a ověřeně
věděl). Pokud měl někdo „rádoby vtipnou“ narážku na jeho situaci, okamžitě
reagoval atakem na adresu „vtipálka“. Žádné „zalézání do kouta“.

Pan D. za dobu
trvání své nemoci nashromáždil spoustu praktických informací, např. že:- diapotraviny, až na výjimky, nemá vůbec cenu vyhledávat a omezil je jen na marmeládu, kterou dělá výrobce s fruktózou místo sacharózy, což lze obtížně v domácích podmínkách vyrobit. Jinak se dia potravinám zcela vyhnul, protože
při dietní životosprávě není tato potravina dle jeho názoru vůbec nutná a ve specielních případech jako je např. hořčice, kečup, nakládané okurky je obsah sacharózy vzhledem k přijatému objemu těchto doplňkových potravin zcela
zanedbatelný.

 – jeho zkušenosti s vyhledáváním  diabetické obuvi byly velice negativní. Přestože navštívil několik prodejen tzv. diabetické obuvi, nenašel nikde vhodnou obuv. Tak zvané diabetické boty mu byly sice nabízeny, ale již na první pohled nesplňovaly základní požadovaná kritéria, tj. aby nemačkaly před prsty ani po stranách , nevyzouvaly
se a noha v nich byla pevná, bota aby byla měkká. Výrobce byl dle jeho názoru „mimo mísu“. Zkušenosti v normálních prodejnách i s dražší obuví byly rovněž negativní. Móda určující úzké boty vyloučila tuto oblast nabídek. Nakonec –
paradoxně – nejvhodnější boty tj. pohodlné nalezl ve vietnamské tržnici. Navíc ( což ale nebylo záměrem ) i laciné. Vydrží sice jen jednu sezonu, ale v této situaci jsou neocenitelné.

 – odborná literatura v obchodech prakticky neexistuje . Panu D. se podařilo spojit se s ústředím svazu diabetiků v Praze, kde bylo určité omezené množství k dispozici a bylo mu ochotně zasláno, ale není jistota, zda všichni postižení
se takto kontaktují a mají tuto možnost.

 Panu D. cukrovka něco vzala, ale hodně dala. Denní režim si ( v rámci možností ) uspořádal tak, aby nemusel nic dělat na poslední chvíli. Je si vědom všech problémů, které diabetes přináší, ale snaží se je přísnou životosprávou oddálit a minimalizovat. Netrápí
se s čímkoliv, co se dříve stalo ( to již stejně nelze změnit ) a netrápí se ani tím, co bude (protože to stejně nikdo neví a trápit se něčím, co možná bude zcela jinak, je nesmysl. Člověk si pak dělá jen zbytečné starosti).

 ší jen věci, které právě přicházejí, ale i ty se snaží řešit bez emocí (ideální doporučovaný stav odborníky je „nesmát se, ani nebrečet). Koníčky a zájmy, kterým se dříve věnoval se věnuje i nadále.

 zpět na kapitoly