Příběh diabetika 1. typu v pěti kapitolách
Můj dia-příběh
Asi bych měl napsat jak to všechno začalo, ale začnu rodinou anamnézou, protože bude v úvodu důležitá. – Teda aspoň co se diabetu týče, nebudu vás přece zatěžovat každou rýmou
Tak tedy, můj nejbližší diabetik je děda. Má diabetes 2. typu. Děda není moc svědomitý diabetik – což jsem však zjistil až teď, co mám sám cukrovku – a taky se to už na něm podepsalo diabetickými komplikacemi. Krom něj má cukrovku i strýc.
Vzhledem k tomu jsem věděl to, co ví asi většina nediabetiků. Tedy, že diabetici „čůrají cukr“, že můžou mít žízeň, že jim může být z úst cítit aceton, že chodí častěji na malou, že nemůžou jíst sladkosti, i o hypoglykémii jsem slyšel – i když jsem dost dobře nevěděl co to přesně je.
Tedy spousta polopravd a omylů, které mě ovšem trochu pomohli při objevení cukrovky, ale o tom až dál.
Jak to tedy začalo.
Nejdřív jsem byl asi často unavenější. Tomu jsem však nepřikládal žádnou váhu. Určité podezření – i když ještě ne na cukrovku – jsem dostal při hubnutí.
Tak dva měsíce než mě diagnostikovali, jsem byl s kamarády na víkend na chatě. Tam mě přepadla neuhasitelná žízeň – kterou jsem zaháněl vším co mě napadlo – a chodil jsem neustále na záchod. Tehdy jsem ještě nevěděl, že čím víc sladkých nápojů vypiji, tím to bude horší. Kamarád do teď v žertu tvrdí, že se pořádně nevyspal, protože jsem pořád „chodil“. – S tím nespaním to však není pravda. Nepřál bych vám slyšet to chrápání.
Po návratu domů se žízeň vracela jen občas, ale to podezření zůstalo. V prosinci se k příznakům přidali i křeče v nohách.
Po vánocích byl konečně klid – znáte jistě ten shon, taky po doktorech nerad chodím – a tak jsem se rozhodl vypravit k obvodní lékařce. Poté co mě změřila krev a moč mě vysvětlila, že bude nezbytná hospitalizace v nemocnici na interně. Přišlo mě to zbytečně přehnané – nic tak strašného mě přece není, mám „jen“ cukrovku jako děda – ale jel jsem.
V nemocnici mě čekalo dlouhé čekání a poněkud chladný přístup doktora na příjmu. Ten se vedle těch srdečních slabostí – a nevím čeho všeho ještě – podíval do mých papírů od obvodní lékařky a pronesl – mysleje si že ho neslyším – něco ve smyslu: „to je vtip, ne?“. Když však přišli výsledky krve, žerty ho nějak přešly. Najednou jsem ihned putoval na oddělení a to dokonce sanitkou.
Později jsem pochopil, že to bylo pro množství ketolátek a moje doktorka se zachovala správně – i když trávit Silvestra v nemocnici zrovna nenaplňovalo mou představu klidných svátků.
Tak, a jsem tu.
Měl jsem strašný hlad – přes tři hodiny jsem strávil na příjmu. Má první injekce inzulínu – zatím od sestřičky – lehká večeře a od rána to začne. Doktoři se u mě střídali jak na běžícím pásu, každý mě řekl nějakou novou zajímavost ohledně cukrovky. Nejpodstatnější bylo určení mého typu: 1. typ DM, doživotně na inzulínu – je zvláštní, že v ten okamžik, ani potom mě to nepřipadlo nějak tragické a fatální. Ostatní informace mě zatím nic moc neříkali a tak sem se snažil zvládnou píchání. Od dědy jsem si nechal přinést materiály a začal studovat, co mě to vlastně potkalo. Prošel jsem taky různými vyšetřeními. Mimo jiné i vyšetřením očního pozadí. Po něm jsem ovšem skoro přestal vidět na blízko a to že se to při rychlé kompenzaci glykémie může stát, mě nedokázal osvětlit žádný doktor. Natahovat inzulín bez brýlí na blízko bylo sice namáhavé, ale chtěl jsem už moc domů, takže jsem se hodně snažil.
Jinak to byla neskutečná nuda, venku zima, kolem důchodci – kvůli finančním opatřením, jsem najednou od Nového roku ležel na geriatrii (oddělení pro starší, pozn. aut.). Hrozná nuda. Nic proti důchodcům, ale ve svých 23 jsem s nimi mnoho společných témat ke konverzaci neměl.
Konečně doma.
Moje glykémie byly již celkem stabilní a já mohl jít domů. Navštívil jsem svou novou diabetoložku a dostal další materiály o diabetu. Postupně jsem se seznamoval se svou novou nemocí, co ve mě provádí, co ovlivňuje, jak ji držet pod kontrolou, atd.
Nevím jestli v současnosti držím na uzdě já ji, nebo ona mě – důležité je nevzdávat se.
Co se týče mého okolí, deptalo mě to věčné vyptávání – a někdy mě to leze na nervy i teď. Nechtěl jsem obtěžovat a zatěžovat ostatní svými problémy a „odborným“ vysvětlováním. Najednou jsem viděl jak málo toho lidé o cukrovce ví – asi jako já před tím, ba ještě méně. I v lázních jsem poznal jak málo diabetiků – většinou 2. typu, protože jich se to „tak netýká“ – toho o své nemoci ví.
Co mi vzala – co mi dala.
Když se tedy podívám na cukrovku jako na celoživotní partnerku, i přes všechny komplikace – co s sebou přinesla, lze na ní najít i něco pozitivního.
Vynechám ty často citované fráze, které každý z nás už určitě slyšel – jako jsou třeba, častější kontroly lékařů, zdravější stravování, hlídání se, atd. – a zkusím popsat co přinesla mě osobně:
na některé problémy mého okolí a mé jsem se začal dívat jako na malichernosti – a řeším je tak -, přehodnotil jsem své starosti a ty méně vážné beru s nadhledem, nebo se o to alespoň snažím, víc si vážím opravdových přátel, hledám víc radostí v životě, poznal jsem nové lidi se stejnou nemocí, začal jsem víc přemýšlet nad vlastním zdravím, osobností a životem (tohle je trochu klišé, ale asi sem patří).
Musel jsem se stát zodpovědnějším při plánování výletů a vůbec při všem co se vymyká zaběhnutému řádu – už nehrozí to: však se někde najíme. Přestal jsem kouřit, piji méně alkoholu – i když ani před tím jsem nebyl žádný alkoholik -, jen těm sladkostem prostě někdy neodolám.
Cukrovka s sebou přinesla samozřejmě taky negativa. Kromě těch věčných otázek a rádoby rad – například jeden člověk mě chtěl léčit jógou – se trochu děsím pozdních komplikací, ale i drobností, jako: že si zapomenu inzulín, skončím někde daleko od jídla, pomoci, apod.
Nejvíc mě asi deptá to střídání nálad. Někdy si připadám jako cholerik. Jsem naštvaný, kvůli různým věcem, sám na sebe a zlost si vylévám v mém okolí. Snažím se to zvládat, občas mě to mrzí, ale říkám si: buď mě chápou, nebo bych jim to stejně nedokázal vysvětlit.
Ještě mám jeden velký problém. Já a sport jsem si nikdy moc nerozuměli. Vím jak je cvičení u cukrovky důležité. Zatím jsem však nenašel nic co by mě bavilo a vyhovovalo mě i mé nemoci. Tak někdy alespoň kompenzuji sport delšími procházkami.
Tak a jsme u konce.
I přes všechna pro a proti si nestěžuji. Nejsem ten co by žehral na osud – nad tím, co ho to potkalo, jaký jsem chudák – jak jsem už několikrát slyšel. Za diabetes nemůžu a proto je třeba žít i s ním.
Ano, žít s ním. Diabetes Melitus je nemoc, se kterou se nesmí bojovat, ale nemoc se kterou je třeba žít. Ona je totiž silnější než my – tedy než já určitě – a moudré přísloví praví: když nemůžeš nepřítele porazit, přidej se k němu. A to si myslím platí o cukrovce víc, než o čemkoliv jiném.
Beru diabetes jako výzvu osudu na změnu života. Výzvu, kterou nelze odmítnout, pokud se chci cítit dobře a spokojeně. Za svůj krátký život jsem toho myslím zažil již dost – a nemyslím tím jen diabetes -, je ale mnoho věcí co chci ještě poznat, co chci vidět a zažít.
Stále se chci zdokonalovat ve své nemoci. I když přijdou špatné dny, dekompenzace a kdoví čeho, musím to přece překonat. Nejhorší by bylo rezignovat a my přece máme svůj osud, a své zdraví ve svých rukou.
Clayman
