U lidí, jejichž rodiče či prarodiče onemocněli diabetem je vysoká pravděpodobnost, že i u nich cukrovka „vypukne“ . Pokud jsou si tohoto nebezpečí potencionální „dědici diabetu“ vědomi, navštěvují pravidelně lékaře za účelem vyšetření glykémie. A zde bohužel dochází často dle mého názoru k chybnému vyšetření pacienta, kterému je pouze vyšetřena glykémie, která může vykazovat řadu let normální hodnoty a pacient je uklidněn že „cukrovku nemá“…. A zde je právě velice často zakopaný pes či kámen úrazu budoucího diabetika.
O co se jedná:
Pokud má pacient genetické předpoklady k diabetu, tak řadu let před tím, než mu je cukrovka diagnostikována, nastává v jeho organismu tzv. „inzulinová rezistence“. Tj. buňky organismu odmítají otevřít na svém povrchu otvory pro vstup glukozy (inzulinové receptory) při standardním množství inzulinu a nutí tak beta buňky slinivky břišní (které inzulin vyrábějí) k vyšší produkci inzulinu, aby byly splněny požadavky buněk na jeho vyšší množství. Slinivka toto množství inzulinu navíc po nějaký čas sice dokáže vyrobit (takže při vyšetření pacienta na glykémii ji má pacient naměřenu vždy jakoby OK), ale po několika letech se natolik vyčerpá, že její kapacita z tohoto přečerpání dramaticky klesne a lékařem je konstatován „diabetes 2.typu“…
Takže u lidí, jejichž rodiče či prarodiče onemocněli diabetem, by lékař neměl zjišťovat pouze hodnotu glykémie, ale také hodnotu tzv. „cé peptidů“ , dle kterých se dá přesně zjistit, zda je slinivka již nucena (z důvodu inzulinové rezistence) vyrábět nadstandardní množství inzulinu a pokud tomu tak skutečně je, ihned pacienta na tuto skutečnost upozornit a nařídit mu životosprávu takovou, jako kdyby již cukrovku měl. Pokud by se takto postupovalo u této skupiny pacientů, jsem přesvědčen, že jejich život „bez diabetu“ by se prodloužil o řadu let.
Je pravdou, že vyšetření krve na „cé peptidy“ je poměrně drahé a lékaři či pojišťovny tento postup nepropagují, ačkoliv náklady na léčení diabetika jsou jistě mnohem vyšší než náklady na diabetickou prevenci
