Od objevu inzulínu a krevního cukru a regulační vlastnosti těla v roce 1920 se výzkumníci zaměřili téměř výhradně na léčbu cukrovky. Buď na úrovni přísunu inzulínu nebo zvýšením tělesné citlivosti na hormon.
Ale nový výzkum, publikovaný v posledním čísle časopisu Nature, naznačuje, že normální glukózová regulace je závislá na vztahu mezi inzulínem produkujícími buňkami ve slinivce a obvody neuronů v hypotalamu a dalšími oblastmi mozku, které jsou úzce zapojeny při udržování normální hladiny glukózy.
Když pak selže komunikace mezi mozkem a inzulín produkujícími buňkami, vede to k rozvoji cukrovky 2. typu, uvádějí autoři.
Dr. Michael W. Schwartz, ředitel Centra pro diabetes a obezitu na University of Washington v Seattlu a jeho kolegové z univerzit v Cincinnati, Michiganu a Mnichově zjistili, že jedním ze způsobů, který tento systém podporuje, je aktivační proces známý jako „glukózová účinnost“. Ten má podobný účinek jako produkci inzulinu spouštěcí mechanismy v buňkách pankreatických ostrůvků.
Na základě svých zjištění došli vědci k závěru, že obnovení normální regulace hladiny glukózy může být dosaženo použitím dvou modelů. Systém skládající se z buněk Langerhansových ostrůvků, který reaguje na stoupající hladiny glukózy uvolněním inzulinu. A systém, kdy mozek reaguje na hladinu cukru, což vede ke spuštění metabolismu glukózy a produkci inzulínu. Zároveň se stimuluje účinnost glukózy.
Zdroj: Diabetes.co.uk
