V tomto článku se dovíte, jaké jsem měla začátky s pumpičkou. Věřím, že i přes mé negativní zážitky, vás tento článek neodradí od rozhodnutí vzít si pumpičku. Všechny informace v článku uvedené jsou pravdivé a podle mého názoru nezkreslené (případné zkreslení ale může být způsobené odlišným vnímáním reality).Rozhodla jsem se pro pumpičku. Netěšila jsem se na ni, protože to nebyla má volba. Tedy abyste tomu rozuměli. Byla to částečně má volba a částečně volba miminka, které bych si do budoucna moc přála.
Pumpičku se mi sice má lékařka snažila doslova „vnucovat“ už pár let, ale já ji stále odmítala s tím, že můj mozek má odpor ke každému přístroji, který do mě bude stále pumpovat život a na kterém budu fyzicky a snad i psychicky závislá. Slíbila jsem ale, že pumpičku si určitě dám kvůli mimču.
Ještě před pár lety se to zdálo být v nedohlednu, mimčo jsem nechtěla, takže se slibovalo docela dobře. Ale když pak člověk kolem sebe vidí tolik miminek a Vaše kamarádky si na třídním srazu vyměňují fotografie svých dětí…
Teď by se mohlo zdát, že po tak dlouhé době, co jsem byla přemlouvána, abych si pumpičku vzala, teď bude má lékařka nadšená, ale…. Má to jeden háček. Má lékařka bohužel před rokem zemřela a na její místo nastoupila jiná lékařka.
Seděla jsem v ordinaci a ještě bojovala s posledními zbytky odporu k pumpičce. Můj psychický blok už jsem celkem překonala a plná očekávání, jakou mé nové lékařce udělám radost, jsem jí vítězoslavně oznámila, že plánuju miminko a že si tu pumpičku teda vezmu.
Ale míst dotazu: „a jakou pumpičku bys chtěla“ zazněla mi v uších podivná slova, která znamenala: „tu pumpičku ti nedáme. Nejlépe bude, když tě převedeme na insulatard.“
Nevěřila jsem svým uším. Jsme snad v pravěku? Kdo to kdy slyšel, aby se ještě někomu dával insulatard!
Taková psychická sprcha pro mě zákonitě znamenala pláč. Zklamání, naštvání, sebelítost. Ta doba, co mi to dalo sebepřemáhání a sebepřesvědčování, ta radost, kdy jsem si konečně řeka: „tak, jdu do pumpičky!“ a oni mi ji odmítnou dát!
„Proč brečíte?“ ptá se lékařka. Nemám slov. Odcházím s jasným přesvědčením: „sem už nikdy víc!“
Naštěstí mám kolem sebe hodně kamarádů, kteří se v problematice diabetu vyznají. Díky Blance, šéfredaktorce Diastylu, jsem se dozvěděla, že v Praze v Motole ordinuje příjemná paní doktorka, která má na starosti těhotné diabetičky. Napsala jsem jí o svém problému a od teď jsem její pacientka. Pumpičku mi předepsala okamžitě a za měsíc jsem už se smíšenými pocity stála před nemocnicí v Motole. V práci jsem oznámila, že za 3 dny jsem zpět, takže vše bude OK. Zástupce firmy Medtronic mě poučil, jak s pumpičko zacházet, vybavil mě spotřebním materiálem a já jsem přibližně věděla, jak se pumpička ovládá, ačkoliv jsem ji dostala ve čtvrtek a už v úterý jsem nastupovala do nemocnice.
Pokračování příště….
