Martinův příběh (1.typ)

Při měření cukru jsem z leknutí kopl sestřičku do kolena a ona si jehlou udělala asi třícentimetrovou jizvu

Kolik tomu je let? šest, nebo sedm..…vlastně už osm let, co mám cukrovku. To je už tolik let? Hmm…..to to letí. Ve čtvrtém ročníku střední školy to vše začalo. Z ničeho nic jsem začínal mít pocit žízně a neustále. Začal jsem hubnout, byl jsem nervózní, podrážděný……ale moc jsem to neřešil, přece nemohu být nemocný ne? Já, vrcholový sportovec……..no, čutal jsem nějakou 9. župní třídu. Vůbec mě nepřišlo divné, že vypiji na jeden zátah 1,5 litru minerálky a do 10 minut jdu těch 1,5 litru vyčurat.

No nic. Škola pořádá výlet do Anglie, mrknout se po Londýně, tak přeci jedem, ne? To byl ale nápad, do konce své smrti na tu cestu nezapomenu. Kdyby mě takhle mučilo Gestapo, tak jim řeknu i to, co jsem nevěděl. Od té doby jsem v dálkovém autobuse takový nesvůj.

Autobus totiž zastavoval nejdřív tak po 3 hodinách a v noci – jeeee…i později. Dokážete si představit, co jsem zažíval. Ze začátku to šlo poprosit o zastavení, jenže po půli cesty bylo evidentně na řidiči vidět, že mu už lezu krkem, tak pak jsem se už ani raději neptal a snažil jsem se ty pouhé 3 h vydržet. Pak ještě byla samozřejmě zpáteční cesta, no prostě paráda. V Londýně jsme byli ubytováni u jedné rodinky, těm jsem musel připadat jak debil, každou hodinu chodit na záchod. V noci jsem si připadal jak zloděj, podle mě si to mysleli i oni. O vysvětlení nemohla být řeč, já v té době uměl anglicky jen pozdravit. Zpáteční cestu jsem nějak se slzami v očích přežil a spokojeně, bez jakýkoliv známek zamyšlení nad tím, čím to asi je, přežíval na tom světě dál.

Asi tak po týdnu za mnou přišla kamarádka, nebo jsem se já ji svěřoval? Už nevím, ale připadal jsem ji nějaký zelený a hlavně strašně pohublý, prý mi lezly lícní kosti, jsem nevraživý, unavený, nic mě nebaví…….atd. A začla polemizovat o tom, že bych mohl mít cukrovku. Já na to, co to je? Ona: ,,To si 4x denně pycháš do břicha takovouhle jehlu“ a ukázala mezi dvě prsty asi 6 cm vzdálenost. Ve mně hrklo, a s pocitem, že něco takového si možná budu aplikovat do břicha, jsem se vydal za svou obvodní lékařkou.

Napřed jsem ji ani nemohl najít, protože já to té doby jsem nebyl vůbec nemocný. Takový poctivý student já byl, no určitě víc jak 10 omluvených hodin za rok to nebylo. U ní jsem se vyčural na nějaký papírek. Jí to ukázalo nějaké hodnoty, kulila na to oči, že jsem nějak mimo její obvyklé stupnice, někam zavolala, a poslala k diabetické doktorce Vlašicové.

U ní mě sestřička vzala krev z prstu, přitom jsem ji kopl do kolena, jak jsem se lekl a ona si jehlou udělala asi 3cm jizvu. Tak mě seřvali hned napoprvé, celá akce se opakovala opět, bez kopnutí do kolena. A začal jsem čekat. Na displeji se po chvilce ukázalo: 3….2….1…..32,4. Doktorce se z pochmurné tváře vyvinul sladký úsměv a řekla: ,,pojďte za mnou“. A odvedla si mě do vedlejší místnosti, kde mě posadila na židli, asi věděla proč a spustila klidným, ledovým hlasem. Já samozřejmě vůbec neměl ponětí vo co go. ,,Máte cukrovku“. V první moment co mě napadlo, byla ta 6 cm jehla, kterou si budu muset 4x denně pychat do břicha (já jsem si ji představoval, jak když jdu na odběr krve, to je taky klacek jak blázen a vždy to pěkně zabolí, než ta jehla pronikne skrz). Samozřejmě se začly pomalu, ale jistě hrnout slzičky do očiček, nechtěl jsem plakat, ale……..nešlo to. Doktorka se mě snažila uchlácholit, že možná to byl jen ojedinělý výkyv, a že možná budu na práškách. Proto musím do nemocnice na 14 denní pozorování (nějak v ten moment jsem nevnímal, připadal jsem si jak kdybych právě umřel, celý svět se sesypal…..).

Uložili mě na lůžko a přišel nějaký mladý doktor. Vzal mi krev, dal dávku inzulínu. Říkal, že jak bude ten cukr klesat, mohou nastat křeče, únava, zatmění…….no, u mě proběhlo snad vše co mohlo proběhnout, ale naštěstí to netrvalo tak dlouho. Druhý den přišel a řekl mi, že slinivka pracuje na takových cca 2 %. Tím pádem jediné řešení inzulín, tečka (tak jsem si pár nocí pobrečel, něco sem tam jsem rozkopal, spokojeně jsem se vyzuřil a nějak jsem se s tím začal smiřovat).

Po 14 dnech mě pustili a já s vyhlídkou, že jsem do konce života nemocen, se vydal do světa. A co na to rodina a kamarádi? Ta kamarádka, co mi to poradila, si připadala trapně, musel jsem ji vysvětlit, že jsem ji velmi vděčný, protože se cítím dobře, je mi fajn a už jsem nevypadal jak smrtka. Rodiče se z toho nějakou dobu nemohli vzpamatovat. Můj táta přečetl spoustu odborné literatury, ale jiná alternativa, než dávkování inzulínu, neexistuje. Vlastně jo, transplantace slinivky…….no jo, ale je to prý složitější než operace srdce a nějaká šance na normální život? Mizivá.

Ze začátku jsem nějaký režim dodržoval, ale po čase, kdy to bylo pro všechny už samozřejmostí, jsem na to začal kašlat, hlavně abych se nelišil od ostatních. Napřed jsem začal vynechávat inzulín, po čase jsem ho vynechal úplně. Naštěstí asi tak po měsíci si rodiče všimli, že jsem zhubl a nevypadám dobře, tak jsem šel navštívit doktorku.

Doktorka, jak mě uviděla, tak ji málem odvezli. Po chvilce, až se zbrchala, mě ještě nezapomněla pohulákat, jak si nevážím svého zdraví. Pak vzala nějaké nespecifikovatelné album, které obsahovalo fotky, nevím jak bych je označil……., nejlépe asi jak z hororu. Amputované prsty na nohou, někdy až po koleno, hnisající a mokvající rány po celé ploše chodidla, vypadávání zubů, vlasů, slepota……………… k tomu ještě podotýkám, že fotky byly velmi dobré kvality. Obrázek na A4 pak vypadal docela odpudivě.

Z těch fotek jsem usoudil, že tak to dál asi nepůjde. Takže jsem začal dodržovat vše, co bylo potřeba, kromě odebírání krve z prstu na měření glykémie. To mě trvalo určitou dobu, než jsem si na to zvykl. To mělo za následek časté hypoglykémie. Protože jsem věděl, že si mám na oběd aplikovat cca 10 jednotek, tak jsem aplikoval, jen mě nenapadlo, že když se jen porýpu v oběde, tak to může mít katastrofální následky. A taky málem mělo.

Jednou jsem byl na výletě s holkou a s jejíma rodičema. U mě nastal právě ten okamžik, kdy jsem se předtím jen tzv. porýpal v jídle. Inzulín(krátký) začne působit za 0,5h až 1,5h. Já v té době už byl asi tak 20km od svého bydliště. Seděl jsem vzadu v automobilu, přítelkyně mě držela za ruku……prostě romantika jak blázen a já jim z ničeho nic omdlel, zkoušeli se mnou třepat, mluvit na mě a já nic. Samozřejmě, že věděli, že mám cukrovku, ale co mají udělat, když se vyvrátím, to nevěděli. Tak mě odvezli dom, můj tata a tata přítelkyně mě vynesli do pokoje ve třetím patře. Vynesli, spíš zápasili se mnou, tata mi pak říkal, 50 kg bezvládný chlap je horší než pytel brambor. Zavolali záchranku, ti mě dali dávku glukósy, nebo něčeho podobného, já se probral a byl odvezen na pozorování do nemocnice.

Tam se mě snažili nastavit znovu nějaký režim, no….ze začátku ji to moc nešlo, protože nastavovat režim, když celý den ležím na lůžku a nebo chodím do školy, sportuji, pracuji je podle mě velký rozdíl.

Po asi dvou letech jsem si to zopákl ještě jedou, ne že bych se vyvrátil, ale kvůli novému inzulínu. Doc. Rybka mi velmi pomohl a jsem mu za to vděčný, díky takovým lidem žiji, zatím, musím to zaklepat, bez jakýkoliv následků.

A co říct závěrem? V dnešní době žiji normálním životem, jen si 5x denně dávkuji inzulín, mohu teoreticky jíst vše na co mám chuť, jen toho nesmím sníst naposezení pytel. Je jasné, že při sportu, hlavně v plavání nemohu se snažit překonat světový rekord, ale hodinový fotbálek s klukama není nikdy na škodu, to samé v práci, nemohu 8,5h házet lopatou, proto se jsem se snažil studovat jak nejlépe to jen bylo v mých silách. Nakonec je ze mě Ing. + další hromada certifikátů, teď mám skvělou práci a jsem na sebe pyšný. Vlastně dá se říct, že někdy mi ani nepříjde, že mám cukrovku, dá se s ní žít, jen člověk si nesmí začít myslet, že na ni vyzrál, velmi rychle ho potrestá, cukrovkář si musí vážit toho, že může žít teoreticky jak tisíce jiných lidí, protože před 100 lety na tuto nemoc lidé ještě umírali.