Počet léčených diabetiků v České republice se za posledních deset let zvýšil o více než 130 tisíc: v r. 1990 bylo registrováno 479 tisíc, v roce 1998 609 tisíc nemocných (prevalence = 5 919/100 000). Všeobecně se ví, že diabetes znamená velkou zátěž zdravotnictví jak z hlediska potřebné péče, tak z hlediska vynaložených nákladů. Ale konkrétních ekonomických rozborů je málo.
Poučné proto mohou být některé studie, provedené v zahraničí – i když se týkají jiné populace, jiného systému zdravotnictví a jiných cenových relací. Jedna z nejnovějších byla provedena ve Švédsku. Jejím cílem bylo zjistit, jak se mění náklady na zdravotní péči v prvních deseti letech po diagnostikování diabetu (tj. ještě před případným vznikem pozdních komplikací).
Autoři měli k dispozici data získaná v průběhu The Diabetes Incidence Study in Sveden (DISS), která byla zahájena již v r. 1983. Vybrali z nich údaje o pacientech ve věkové skupině 15-34 let. Roční incidence v této skupině je ve Švédsku u mužů 20/100 000, u žen 13/100 000, což odpovídá počtu asi 400 nových případů za rok.
Ze souboru DISS byli vybráni pacienti z let 1983 a 1992. Vznikly tak dvě skupiny: starší, u níž diabetes trval již osm let (n=442) a mladší, u níž diabetes trval jen jeden rok (n=322). Na každého pacienta byly vybrány dvě kontrolní osoby z obecné populace, a náklady na diabetes byly vypočítány jako rozdíl proti objemu prostředků, které na zdravotní péči spotřebovaly kontroly.
Ukázalo se, že v prvním roce po diagnostikování choroby jsou u mužů i žen náklady na zdravotní péči podstatně vyšší. U mužů přesahují průměr o 4743 USD/rok, u žen 4976 USD/rok. Z toho 49%, resp. 56% představují náklady na nemocniční péči. U pacientů osm let po diagnostikování diabetu je rozdíl proti kontrolám menší – dodatečná péče stojí u mužů v průměru 2010 USD/rok, u žen 2743 USD/rok. Asi 40% z toho připadá
na léky nezbytné pro snižování hladiny glukózy. Naproti tomu náklady na nemocniční péči byly podstatně nižší, než v období krátce po diagnostikování. Autoři se nesnažili strukturu nákladů podrobněji specifikovat, protože měli obavu z nepřesných údajů. Spočítat náklady na léky přímo související s diabetem není obtížné, ale problémy vznikají u jiných položek. U diabetiků jsou např. zpravidla vyšší náklady na léčbu (častějších a déle trvajících) infekcí, ale oddělit infekci vznikající v přímé souvislosti s diabetem není dost dobře možné. Podobně je tomu s obezitou při DM typu 2 nebo u nejrůznější zdravotních příhod, u nichž ani ošetřující lékař přesně neodliší, která vznikla v přímém důsledku základního onemocnění cukrovkou, a která ne. Proto autoři studie považovali celkové porovnání s obecnou populací za bližší reálnému životu, než snahu o detailní analýzu, která by byla zatížena řadou chyb.
Je pochopitelné, že např. náklady na inzulin byly u skupiny starších diabetiků vyšší, než u mladších. Zajímavé ale je, že např. výdaje na testovací proužky byly u pacientů v prvním roce po diagnostikování cukrovky vyšší, než jejich náklady na inzulin a další léky. Odráží se v tom zřejmě rozdíl v intenzitě konzultační péče (která vede pacienta k větší samostatnosti při sebekontrole), která byla vyšší v r. 1992, než v r. 1983. V souladu s tím si samo doma sleduje hladinu glukózy 97% „mladých“, ale jen 80% „starých“ pacientů. Podílí se jistě i změny v názorech na optimální léčbu: v kohortě z r. 1992 byl např. vyšší počet pacientů léčených čtyřmi dávkami inzulinu, než v kohortě z 1983.
Rozdíly v nákladech mezi muži a ženami nebyly podstatné, ale některé zvláštnosti se přece jenom projevily. Ve skupině 8 let po diagnóze bylo inzulinem léčeno 89% mužů a 90% žen. Ale zatímco všechny ženy si samy doma sledovaly glykémii, z mužů to bylo jen 76%. To se odrazilo v nákladech na testovací proužky: 321 USD/rok u žen, 177 USD/rok u mužů.
Obecně sice platí, že diabetický pacient čerpá více prostředků na zdravotní péči, ale je třeba vidět i některé zvláštnosti. Zřetelně nižší byl u diabetiček např. podíl nákladů na gynekologickou a porodnickou péči. Je to logické, protože soubor byl tvořen mladými lidmi, a v počáteční fázi diabetu typu 1 se ženy většinou těhotenství vyhýbají. Také krátkodobé hospitalizace pro chirurgické zákroky byly u nově diagnostikovaných diabetiků nižší: i v tomto případě byl asi hlavním důvodem odklad zákroku. V poslední době však dochází k patrné změně, související se zaváděním chirurgických minimálně invazivních metod.
Jak již bylo zmíněno, konkrétní čísla jsou do našich podmínek nepřenosná. Ale sám přístup a zjištěné trendy jsou poučné. Kdyby bylo podobným způsobem analyzováno čerpání zdravotní péče našimi pacienty, byl by to nesporně významný krok k její racionalizaci. Zejména, kdyby se nákladová analýza rozšířila i na pacienty v pozdějším stadiu diabetu a zaměřila se na vliv včas zahájené léčby.
