Autor příspěvku – diabetik 2.typu – tento způsob vyzkoušel na sobě a na svém okolí po dobu několika let, s průběžným měřením glykémie u všech zúčastněných a to vždy s překvapivě dlouhodobě dobrými výsledky.
O co se jedná:
Vycházel jsem z vědecky zjištěného faktu, že svalové buňky – jsou-li vystaveny většímu fyzickému zatížení – přijímají glukozu i při menším množství inzulinu než je tomu v klidovém stavu… Tento fakt by měl být alfou i omegou každého edukovaného diabetika.
Na tomto faktu jsem si vytvořil svoji základní strategii snižování glykémie. Tato strategie sleduje dva směry současně :
1) Přibližně půl až hodinu po každém jídle (jím 3x denně po 60 g sacharidů – mezi jídly nic nejím..) vykonám fyzickou aktivitu odpovídající asi hodině chůze. Někdy je to skutečná chůze, vyvenčování psů, jindy jízda na rotopedu, prostné cvičení, nebo Tai chi a podobně…
Důvod tohoto počínání je ten, že zdravý člověk má inzulin v těle „předem vyrobený“ do zásoby tzv. „granulační inzulin“, který po snězení jídla je ihned uveden v činnost a zajistí, že glykémie nemůže nikdy stoupnout zdravému člověku nad normální, tudíž nízké a neškodné hodnoty.
Diabetik tento „předem vyrobený inzulin“ nemá bohužel k dispozici, jemu se inzulin začne vyrábět až v okamžiku pozření prvního sousta jídla. Výroba inzulinu je pak v těle poměrně zdlouhavá a inzulin ještě musí navíc po vyrobení asi půl hodiny „zrát“ než je zcela funkční. Takže hodinu po jídle je většinou glykémie nejvyšší, protože ještě není k dispozici dost inzulinu.
Tento nedostatek inzulinu v této době nahrazuji odpovídající fyzickou aktivitou, která umožní svalovým buňkám přijmout glukozu i při zatím malém množství inzulinu.
Léty a mnohými měřeními (včetně glykovaného hemoglobinu) jsem si já i moji přátelé ověřili účinnost tohoto postupu… Diabetici, kterým diabetologové prorokovali za několik let nutnost aplikace PADu či píchaného inzulinu jsou zatím díky tomu postupu na dietě.
Jsem si vědom, že tento postup není samospasitelný a nemůže cukrovku „vyléčit“ , ale může podstatně ulevit slinivce a beta buňkám, které inzulin vyrábějí a může podstatně prodloužit období, kdy je diabetik jen na dietě… Kdy není organismus poškozován vyšší glykémií. Chce to jen trochu informací a trochu vůle.
Pro zajímavost ještě uvádím, že když jsem s tímto mým „nápadem“ seznámil před lety diabetologa, řekl mi, že teoretický na mém nápadu něco je, ale že nikdo nedokáže tento postup dlouhodobě vydržet. Jsem rád, že se diabetolog zmýlil a my jsme již řadu let tento postup dodrželi…
2) Když jsem vyšel z předpokladu uvedeném v bodě 1), vyplynulo mi z něj zákonitě, že nejen fyzická aktivita sníží glykémii, ale že na snížení glykémie má i významný podíl objem svaloviny. Neboli čím má diabetik větší objem svaloviny (a čím menší objem tuku), tím rychleji klesá glykémie po každém jídle. A tudíž jsme ve snaze o snížení glykémie zapojili i úsilí o vytvoření většího objemu svalové hmoty.
Zde je však nutné vzít v potaz i skutečnost, že diabetik bývá většinou již v seniorském věku a svalovina mu ubývá přirozeným procesem stárnutí. Ale právě v tomto věku lze cvičením (a vhodnou skladbou stravy) dosáhnout výrazného zpomalení úbytku svaloviny a naopak urychlení úbytku nežádoucího tuku. Samozřejmě, že i zde se nesmí nic přehánět, nutno postupovat opatrně, ale důsledně a dlouhodobě. Pak se žádoucí efekt zcela jistě musí dostaví.
Přeji každému, kdo má svůj život raději než pohodlí a horu jídla, aby přikládal cvičení takovou důležitost jakou pro diabetika má a aby vydržel ve svém úsilí, měl vůli, dobrou náladu a dobrou glykémii !
