Podvádí vás děti s měřením acetonů v moči? Řešíte to striktně? Proč jim to nevysvětlíte…Toho, kdo si myslí, že jeho dítě je pravdomluvné a že nikdy nelže, musím zklamat. Podle dopisů, které mi píšete, snad každý diabetik občas něco zfalšuje, nebo zapře. Myslím, že to dělá kvůli tomu, že mu z toho plynou jisté výhody. Tomu, aby dítě nelhalo, nezabráníme 100% asi nikdy. Ale aby se tyto drobné příhody nestaly běžnou součástí života či se nevyvinuly v něco horšího a nebezpečnějšího, tomu předejít lze!
Nejprve se pokusím zde popsat ty nejzákladnější situace, kdy by mohlo dítě něco zamlčet či zalhat. Kdyby jste přišli na některé další, napište mi, ráda je doplním. I pokud by měl někdo jiné návrhy na řešení, ráda je přivítám:
1. Zuzka se ráno domluvila s kamarády, že půjdou lyžovat. Maminka jí nakáže, ať si změří glykémii. Zuzka ale zjistí, že ji má dost vysokou. To by znamenalo zůstat alespoň půlhodinu doma a kontrolovat si cukry. Co myslíte? Nechá kamarády čekat?
Tato situace se může vyskytovat s různými obměnami. Vždy je tu cukrovka jako
„brzda“ ve volném životě dítěte. Cukrovka mu kazí zábavu. Stačí, abyste své dítě lépe sledovali.
– Vysvětlete dítěti, jaké plynou !jemu! výhody či nevýhody z vysokých či nízkých cukrů. Dítěti nespojí, když mu řeknete, že s vysokým či nízkým cukrem by nemělo sportovat. „No co, tak si vezmu něco sladkého ne?“ zní často jeho odpověď. „ A nebo si píchnu.“ Co když ale mezi kamarády zapomene? Co když bude mít na sjezdovce záchvat, nebo se mu vytvoří ketony? …
Řekněte mu, že když bude mít vysoký nebo nízký cukr, bude se mu špatně sportovat. Bude unavené a asi se mu to nebude tolik líbit. Že při túře na běžkách bude třeba omezovat své kamarády tím, že budou čekat, až se nají, cukr mu stoupne či naopak. Pozvěte ostatní třeba zatím domů, ať mu to „čekání na lepší cukr“ rychleji uplyne. Kamarádi se o cukrovce třeba taky rádi něco dozvědí!
2. Zuzku nebaví si čtvrt hodiny před každým jídlem píchat inzulín a hlídat si množství jídla na počet jednotek. S kamarádkami chodí do cukrárny. Přece tam stále nebude pít neslazený čaj! Nebo má obrovskou chuť na sladké a sama si ho kupuje. Buď ho jí ale příliš často, nebo si na něj neumí píchnout. Glykemii si sice na povel maminky měří pravidelně, ale kdyby zjistila, že její glymčy jsou stále mezi 8 – 15!… A tak si je snižuje. Místo 8 má 6 a místo 15 10.
Zde je důvodem falšování nějaká skutečnost, kterou chce dítě zakrýt. Třeba se nedokáže vzdát sladkého a nebo je líné si cukrovku stále hlídat.
Prvním krokem při podezření je důkladné hlídání všech nesrovnalostí v hladině cukru Vašeho dítěte. (Pícháte-li dítěti inzulín Vy, je to poměrně jednoduché. Aplikuje-li si ho již samo, bývá to již tvrdší oříšek). V tomto případě musíme sledovat druhotné příznaky vysokých či nízkých cukrů. Dítě může být extrémně unavené, podrážděné. Také můžete sledovat spotřebu inzulínu. Prvním příznakem, který s tímto ale vůbec nemusí souviset, je zvýšená hladina glykovaného hemoglobinu, který se měří jednou za čtvrt roku. Pokud se v podobném případě objevují podobné příznaky častěji, řešila bych tento problém takto:
– pokud si je maminka Zuzky jistá, zajde si s ní sama do cukrárny či do restaurace. Tam jí koupí něco sladkého. S tím jí vysvětlí, kolik si na to má píchnout a jaké sladkosti jsou pro ni nejvhodnější. V žádném případě jí nezačne za to nadávat!!! Problém by tak ještě zhoršila, dítě by se dostalo do stresů. Řekne jí, že když bude mít zase chuť, může si něco koupit. Ale ať si dává pozor na to co a že by něco sladkého měla jíst např. max. jednou za 14 dní. Že se na tu sladkost o to bude víc těšit. Pokud dáte dítěti najevo, že jeho slabost chápete a že mu ji nezakazujete, zboříte tak hráz mezi Vámi a Vaším dítětem.
Tato varianta se ale vyskytuje hlavně u pedantských rodičů. Dítě nemusí dělat třeba i nic špatně, a přesto má stále vysoký cukr (např. má nízké dávky dlouhodobého inzulínu). Jeho matka ale vyžaduje, aby mělo dobré výsledky, a pokud je nemá, rozčiluje se na dítě. Výsledkem toho je pak fakt, že dítě, aby matka nenadávala, výsledky „zlepšuje“. Matka je sice spokojená, ale kýženého výsledku v žádném případě nedosáhne.
– vysvětlete dítěti v klidu, že Vám na dobrých výsledcích moc záleží. Ale aby je mohlo mít dobré, musíte znát všechny jeho výsledky, i ty špatné. Podle nich se pak poučíte. Pokud budete znát opravdu všechny výsledky, budou ty špatné stále ubývat, až zmizí úplně. A pak budete moc Zuzku stále chválit.
Dalším důvodem bývá lenost či odmítání nemoci:
3. Zuzku nebaví si všechna měření psát. Občas se jí nechce a nezměří se vůbec. Ani neví, kde má záznamový bloček. Často si zapomíná píchnout a píchne si až když je jí špatně. Když se jí maminka zeptá, kolik to měla, vymyslí si nějakou ukázkovou hladinu. A když chce vidět bloček, nemůže ho Zuzka najít.
Krok č. 1)
– Pomozte Zuzce vytvořit nějaký hezký bloček nebo tabulku. Vyvěste ji na dobře viditelné místo, třeba na dveře v pokojíčku nebo nad stolek, kde si často měří cukr. Nalepte třeba na každý den nějaký vtip či obrázek. Vytvořte na počítači barevnou tabulku s nápisem (viz tabulka měření na stažení). Kupte jí supermoderní penál na psací potřeby, do kterého si pero na inzulín bude dávat.
Krok č. 2)
– Promluvte si se Zuzkou. Tyto problémy mívají často starší dívky, většinou
v pubertě. Řekněte jí, že určitě se jí někdo líbí (a nebo už s někým chodí) a že jednou se svým chlapcem budou chtít mít jistě děti. A proto musí mít teď dobré cukry a musí být zdravá (bez komplikací z vysokých cukrů), aby mohla mít zdravé děti. Vždy se tento rozhovor musí přizpůsobit povaze Vašeho dítěte. A uznávám, že to asi nejde použít ve všech případech.
V případě chlapce si může vzít Zuzáka:-) na stranu otec.
Všechny případy mají řešení podobné. Vždy musí dítě vědět, jak se to či ono dotýká jeho samotného. Jak speciálně sobě ubližuje. Strach či hrozba věc pouze zhorší. Ukažte mu, jak to má dělat správně, navrhněte mu smírčí stanovisko. Nenuťte ho do extrému.
