Co dělat, když vám řeknou: máte cukrovku? To jste si měla najít jiné..
„Moc se omlouvám, ale mě bylo ráno špatně od vysokých cukrů,“ omluvila jsem se u naší vedoucí katedry. „A proto jsem tu písemku napsala tak špatně.“
„To už je po druhé, co se takhle omlouváte. Další termín Vám už nedám!
„Ale já ho nutně potřebuju. Jinak mě vyhodí!
„Tak jste si měla vybrat jinou školu!“ zněla suchá odpověď.
Zbledla jsem. Tak tohle jsem teda nečekala. Odcházela jsem s pocitem, že diabetiky by asi měli zavřít do speciálních ústavů, kde by měli speciální školy, úřady, zaměstnání… aby „nevotravovali“ ty normální!
Diabetik? Nezájem. Každý má nějaké problémy. Nemůžeme brát přece ohledy na každého!
Nedávno jsem byla u své posudkové lékařky. Ptala se mě, co škola. Vylíčila jsem jí předešlý zážitek.
„Jo, jo,“ odpověděla mi rezignovaně. „Před pár lety se mi narodila dvojčata a já potřebovala v práci trochu víc volna.“ „Tak jste si neměla pořizovat dvojčata! zněla strohá odpověď.“ Podívala se na mě soucitně skrz brýle. „Nikdy nikdo na tebe nebude brát ohledy!“(s třemi zápory ve větě!!!)
Každý si své místo na slunci musí vybojovat sám. Nezáleží na tom, je-li člověk zdravý, či ne. Prostě člověk jako člověk. A čím je Vaše postižení těžší, tím musí být Vaše snažení urputnější. O to je to horší, že Vaše nemoc není vidět. „Simulant jeden, co mají říkat třeba ti na vozíčku!“ (ne, že bych se chtěla nějak dotknout vozíčkářů. Ale viditelné postižení bývá někdy výhodou – při těch dalších nevýhodách).
Nemá cenu přijít do práce a říct: „Mám cukrovku. Potřeboval(a) bych, aby jste na mě občas vzali ohled.“ NE!!! S třemi vykřičníky. Takto dosáhnete leda tak pomluv. To raději pracujte a snažte se až do úplného vyčerpání. Když Vaši kolegové uvidí, že pracujete úplně stejně, jako oni a po čase zjistí, že máte cukrovku, pak máte alespoň trochu větší šanci na určité úlevy. Jinak v žádném případě.
Podobné je to ve škole. Učte se více, než musíte (no, říká se to pěkně, co?). Učitelé si Vás oblíbí jako pilného studenta/studentku (přitom nemusíte být ani tolik chytří). Je to jediná možnost. Když pak zjistí (třeba až se svalíte při hypu na zem), že jste nemocní, nějaký ten ústupek udělají.
Mám kamaráda. Je téměř slepý, studuje se mnou na škole. Všechny knížky (i nepovinné!) zná nazpaměť. Celé dny se učí. Naše vedoucí katedry si ho děsně váží a nedá na něj dopustit.
„Honzo, nepřišel jste včera na zkoušku? Nevadí! Kdy by se Vám hodil další termín?“
Takže co z toho vyplývá: buďto proležíte celé své studium v knížkách, nebo si vypíchněte oči. A nebo víte co? Zkuste obojí!
