Když mi byla diagnostikován diabetes melitus 2.typu, nepovažoval jsem to z počátku za nějaké zvlášt závažné onemocnění, protože jsem měl ještě setrvačností o této nemoci představu zdravé populace a to,
že „to je ta nemoc, při které se jí jen míň sladkýho a občas nějakej ten prášek“. Jiná je samozřejmě situace u „jedniček“, které jsou nuceny být „v reálném obraze“ okamžitě. Z této tragicky mylné představy většiny populace (zdravé i diabetické) mně nedokázaly vyvést ani některé závažné komplikace diabetiků v mém okolí, protože stejně jako „obyčejný zdravý člověk“ si nepřipouští že by mohl dostat infarkt, který dostal jeho rovněž „obyčejný zdravý kolega„, tak i já jsem si tuto možnost diabetických komplikací na sebe nijak zvlášt nevztahoval dokonce ani tehdy, když dva mí kolegové na důsledky diabetu (při silné nekázni) zemřeli. Až jednoho dne mi teprve “došlo” o jak vážný problém se jedná.
Stalo se to takto:
Jsa člověk zvídavý, přečetl jem si o diabetu dostupnou literaturu a zjistil jsem, že diabetes mimo jiné narušuje metabolismus buněk organismu. Měl jsem tolik drzosti, že jsem zavolal do okresní nemocnice na oddělení metabolismu a požádal lékaře, který zvedl telefon (byl to shodou okolností primář oddělení), zda bych se nemohl k němu objednat na soukromé placené vysvětlení problematiky buněčného metabolismu. Pan primář nevěřil vlastním uším! Byl silně pohoršen jak si může někdo dovolit ho tímto způsobem obtěžovat! To se mu ještě nestalo! Jeho oddělení není žádné školící středisko! Co si o sobě myslím? Bylo mi jasné, že jsem to s touhou po poznání “přehnal” a že tudy cesta k poznání nepovede. Již jsem se chtěl jen omluvit, když se mně primář rozlobeně zeptal: “A proč to vlastně chcete vědět?“ Já jsem jen špitnul: „ Protože jsem diabetik.„ Na druhé straně telefonu bylo asi dvě vteřiny ticho. Pak pan primář řekl: „Hodilo by se Vám to zítra odpoledne?” V tomto okamžiku jsem teprve pochopil vážnost situace!! Ne diabetici s komplikacemi, ani mortalita na diabetes v mém okolí, ale tato reakce primáře oddělení pro buněčný metabolismus mně přesvědčila o naprosté vážnosti situace! S tímto přesvědčením žiji dodnes a vždy, když bych měl sto chutí „si zahřešit“ si vzpomenu na tohoto primáře, na nekonečné dvě vteřiny ticha a na jeho větu: „Hodilo by se Vám to zítra odpoledne?” Ze srdce bych přál všem neukázněným diabetikům, kteří si zbytečně zkracují život, tuto zkušenost!
Pro úplnost ještě dlužno dodat, že pan primář mi nezištně věnoval dvě hodiny svého času. Byl velice milý, vstřícný, ochotný a vše čemu jsem nerozuměl a porozumět jsem chtěl, mi vysvětlil. Odmítl důrazně jakékoliv vyrovnání s tím, že od člověka, který má cukrovku by nikdy žádné peníze nepřijal, což vážnost diabetu jen zdůraznilo.
