Další z vámi oblíbených příběhů diabetiků!Je mi patnáct let, blíží se letní měsíce a prázdniny…
Ignoruji své tělíčko, které si žádá čím dál víc tekutin, co mi vadí, je to věčné a časté běhání na záchod,ale nemám čas se zabývat ani tím,
že mi nechutná jíst,ostatně nikdy jsem žádný velký jedlík nebyla, ani tím, že hubnu.
Po prázdninách nastupuji na učňák,předtím odjíždíme na seznamovací tábor.Problémy přetrvávají.Krušných 14 dní.Leč následně odjíždím do Beskyd za kamarádkou Majkou. Cesta vlakem byla dlouhá a únavná. Pro vodu chodíme do studánky k lesu, je dobrá a já
žíznivá.Maminka od Majky sleduje moje obtíže a pak vyslovuje domněnku,jestli náhodou nemám cukrovku-jak bych mohla,vždyť to je nemoc starých lidí.. Po třech dnech volám rodičům,ať si pro mě přijedou,že mám asi chřipku.Cesta domů trvá nekonečně dlouho,spousta zastávek,můj močák je neodbytný..
Ranní návštěva lékařky byla krátká,popsala jsem jí své potíže,ona se zhluboka nadechla(až po letech mi došlo,že se
ujišťovala,že cítí aceton,musela, 46mmol už poznat muselo být) a zvedla telefon,aby zavolala sanitku.Do nemocnice se mi nechtělo,ale bylo mi tak zle,že mi to vlasně bylo jedno.
Když jsem se dostala na pokoj a do obou rukou mi napíchli infuze a já mohla na nic nemyslet,bylo mi nějak líp.Jediné co mě mrzelo,bylo,že přijdu o báječných 14 dní,kdy naši budou v Jugoslávii a já měla být sama doma(teda s bráchou,ale ten by doma stejně moc nebyl..).
Když za mnou naši odpoledne přišli,ani jsem je moc nevnímala,ale druhý den už ano-máma měla oči celé červené od pláče, já v těch chvílích nechápala proč..(Proč?protože
žádná máma nesnese pomyšlení,že JEJí dítě má nevyléčitelnou nemoc-jenže to je odstup 24 let a pohled mámy 20leté dcery)
Po pár dnech mě odpojili od kapaček a pravidelně za mnou chodili s injekcemi,jak často,to
už si dnes nepamatuji,ale mám pocit,že od začátku to bylo 2x denně,co bylo daleko nepříjemnější(snad pro všechny co tohle prožili) bylo to protivné,ale nutné píchání do prstu…
Po čtrnácti dnech mě začali učit jak inzulín přepočítat, natáhnout, píchnout…ze začátku to
šlo ztuha,ale protože když už něco musí být,tak chci, aby se to technicky zvládlo, co nejrychleji.Používala jsem sice jednorázové jehly,ale najít správné místo a
švih,aby to tolik nebolelo,to mi vzalo spoustu času.
Nemoc jsem akceptovala velice záhy, vlastně ještě v nemocnici, není ji vidět, nikdo na mně nic nepozná a těch pár omezení? To se zvládne, vždyť jsou lidi na tom daleko hůř, jsou ochrnutí, schází jim některá končetina…Možná tomu taky pomohlo,
že tam se mnou byla dvouletá Peťa, které jsem dělala společnost, než odpoledne přišla její máma na návštěvu.
Domů mě pustili týden před koncem prázdnin. Poučenou co nesmím mě hodili do vody
života s diagnózou diabetes mellitus.
A pak začal všední život doprovázený rozvařenými stříkačkami, kontrolami, návštěvou
školy a přemýšlením co smím a co ne.
Jsem z těch,co začínaly s jehlami a stříkačkami,co se nejdřív vyvařily a pak teprve použily,k tomu udělat moč na cukr pomocí lakm.papírků a zkumavky a ketolátky-už si nepamatuji jak se to jmenovalo, ale na talířek se dalo trošku bílého prášku a pár kapek moči a ono to reagovalo..
Jednorázovky se sháněly přes známé známých.
Pak přišla éra 1ml „tuberkulínek“,to už bylo jiné kafe a pera,to byla paráda, a když jsem dostala první glukometr…to zas někdy příště. Bylo mi patnáct a musela jsem řešit spoustu problémů, které ostatní neznali, přesto jsem se vždy snažila brát věci s nadhledem a vybojovat si místo na slunci.Nebylo a není to jednoduché, ale vzdávat se nemá smysl. I deprese o sobě čas od času dají vědět, ale nikdy naštěstí nevydrží dlouho,trocha slz a život jde dál.
