Glukometr a okamžité zjištění výše glykémie je dnes samozřejmostí. Trend je stále častější měření. „S mírnou nadsázkou lze říci, že žijeme v éře glukometrů a stojíme na prahu éry kontinuálních monitorů,“ píše MUDr. Jan Brož ve článku Současné možnosti monitorování glykémie.
Záhy připomíná, že základ pro existenci dnešních sofistikovaných přístrojů položil český vědec. „První elektrochemickou metodu používající registraci elektrického proudu jako měřené veličiny v analytické detekci – voltametrii (elektroanalytická metoda orientovaná na stanovení látek, které lze oxidovat či redukovat) – objevil v roce 1922 Jaroslav Heyrovský. Tato metoda byla podstatou jím později vyvinuté polarografie (1924), za kterou v roce 1959 získal Nobelovu cenu,“ dodává.
Ještě před sto lety bylo měření glykémie něco, co mohl provést jen lékař vyšetřením výše odpadního cukru v moči. Léčba cukrovky pak spočívala v zákazu konzumace jídel, která obsahují mouku a cukr. Diabetikům bylo doporučováno jíst více masa, vajíček či ořechů v kombinaci se zeleninou, která obsahuje málo cukru.
Mezi světovými válkami se již objevila možnost měřit cukr v krvi – tedy aktuální hladinu. Tato možnost ale platila jen pro laboratoře. Posun zaznamenalo i vyšetření cukru v moči. Ten se prováděl pomocí rozpustných tablet a následně pomocí dnes známých proužků.
První přenosný přístroj na měření cukru v krvi se jmenoval Ames Dextrostix z roku 1965. Testování bylo přibližné: Vzorek krve se kápnul na proužek a po 60 sekundách se prudce spláchnul proudem vody. Výsledné zbarvení proužku pacient porovnal s přiloženou barevnou škálou a přibližně odhadl glykémii (do roku 2004 byly vizuální proužky na měření glukózy běžně dostupné. V ČR vyráběla je firma Lachema pod názvem MelliPHAN – kvůli malému odbytu se ale vyrábět přestaly. Více v našem článku zde.).
První glukometr vyvinul A. H. Clemensem (Ames Reflectance Meter, viz obrázek vpravo) byl patentován v roce 1971. Přístroj navazoval na typ Dextrostix. Výsledná hodnota nebyla závislá na vizuální kontrole pacienta, ale fotometricky přístrojem. Glukometr měřil glykémie v rozpětí 0,6–22 mmol/l a byl napájen ze sítě. Zapomeňte ale na dnešní zapnutí přístroje a okamžité měření. Tento glukometr se musel před vlastním měřením nejdříve 30 minut „zahřívat“.
První typy glukometrů využívaly ke stanování výše glukózy v krvi fotometrické tedy vizuální) stanovení. Dnes se využívá elektrochemická detekce specifickými enzymatickými metodami.
Historicky nejstarším a dodnes ve většině přístrojů využívaným testovaným enzymem je glukózooxidáza. Ta katalyzuje reakci glukózy s kyslíkem. Tím vzniká peroxid vodíku. Z jeho množství se následně odvodí i množství cukru v krvi. Dříve se toto množství stanovovalo pomocí detekčního činidla fotometricky. Dnes se stanovuje elektrochemicky. To znamená, že se měří elektrický proud vznikající rozkladem peroxidu vodíku. Čím více peroxidu, tím více proudu a tím více cukru v krvi. Výsledek ale negativně ovlivňuje unikající kyslík. Proto se dnes laboratorně měří buď přímo objem vzniklého kyslíku, nebo se reakce provede katalýzou enzymem glukózodehydrogenázou, kdy kyslík nevzniká.
Důležitý posun nastal také v množství potřebné krve pro testování. Na konci 60. let bylo množství krve potřebné k stanovení koncentrace glukózy okolo 100 µl, dnes se pohybuje mezi 1–10 µl. Někteří výrobci glukometrů dokonce garantují i 0,7 µl.
Z ekonomických důvodů (cena testovacích proužků) byl v ČR monitoring glukózy pomocí glukometrů doménou diabetiků 1. typu. V posledních letech se ale stále více rozšiřuje i mezi diabetiky typu 2. Důvodem je lepší kompenzace výkyvů glukózy v krvi.
V současné době již existuje několik systémů kontinuálního monitorování certifikovaných ke klinickému použití. Jsou to CGMS GOLD (Medtronic MiniMed Inc.), GLUCOWATCH (Biografer, Cygnus Inc.), GUARDIAN REAL TIME GLUCOSE MONITORING SYSTEM (Medtronic MiniMed Inc.), GLUCODAY (A. Menarini Diagnostic) a PENDRA (Pendragon Medical) a FREESTYLE NAVIGATOR GLUCOSE MONITORING SYSTEM (Abbott Laboratories).
A budoucnost měření?
V dohledu jsou do podkoží implantované senzory, které budou radiově přenášet data do zobrazovacího přístroje. Existuje také nitrožilní systém. Senzor se zavádí do horní duté žíly, kde každou minutu vyhodnocuje glykémii. Ten půjde kombinovat s implementovanou inzulinovou pumpou a věrně tak napodobí systém fungování slinivky.
Vědci také testují možnost měřit koncentrace glykémie na nitrobuněčné úrovni.
