Ahoj, jmenuju se Tereza, je mi 18 let a cukrovku mám teprve dva měsíce , ovšem začátek byl opravdu dramatický…
Nejprve jsem dostala úplně obyčejnou angínu. Angínu poznám, protože na ně velmi trpím celý život kvůli mandlím. Od praktické doktorky jsem dostala antibiotika, ani jsem je nedobrala a angína se ozvala znovu, tak jsem dostala ještě silnější. Napotřetí už mi to bylo trochu divné ale doktorka mi opět dala ještě mnohem silnější antibiotika, i když jsem ji prosila aby mě poslala na imunologii. Třetí den po začátku třetí angíny jsem se najednou v noci vzbudila příšernou žízní. Nepřeju to nikomu zažít. Napila jsem se ale jak jsem polkla potřebovala jsem se napít znovu a takhle jsem za celou noc vypila 4 litry vody. A takhle to pokračovalo další 4 dny, přes den 6 litrů, přes noc 4. Už jsem nemohla ani spát jak jsem pořád pila a chodila na záchod, myslela jsem že jsem dehydrovaná a ve škole se to taky nedalo zvládnout. Potom mého přítele napadlo že by to mohla být cukrovka. Samozřejmě jsem tomu nevěřila (popravdě tomu nevěřím až dodnes).
šla jsem tedy za svojí praktickou lékařkou a řekla jí jaké mám příznaky a že si myslím že by to mohla být cukrovka, teď tomu možná nebudete věřit ale doslova se mi vysmála. „Nééé ty nevypadáš jako diabetik, neblázni, cukrovku můžou mít jenom malý děti, běž domů.“ Musela jsem ji přemlouvat aby mi vzala krev. Ale v duchu jsem si říkala že má určitě pravdu.
No a druhý den šup k doktorce a verdikt? “ Máš cukrovku, tady máš číslo na jednu paní, zavolej tam a objednej se“ NAZDAR. Kdybych to věděla pádím sama do nemocnice. Zavolala jsem milé paní doktorce na diabetologii na poliklinice a ta mě objednala až za týden beze slova. Přestože věděla že na lačno mám 13.
Tedy za týden jsem se objevila u ní ve dveřích, na lačno mi změřila v krvi 27. To už jsem vážila 45kg. Pořád jsem to nějak nechápala a nevěřila tomu, myslela jsem že je všechno omyl. Dostala jsem pero a glukometr. A bez řečí jsem šla domů s tím že si mám píchat 18j před jídlem. Nevěděla jsem nic o dietě, o ničem. Naštěstí za dva dny jsem se o půlnoci vzbudila s HYPOGLYKéMIí. TO bylo docela překvapení že? Když člověku s cukrovkou nikdo neřekne co to je hypoglykémie a hyperglykémie. Sama jsem nic nikde nehledala předpokládala jsem že když má paní doktorka titul tak ví co dělá. Každopádně to bylo hodně nepříjemné 🙁
Můj tatínek nastartoval auto a šupajdilii jsme do nemocnice kde mě nechali s hypoglykémií čekat půl hodiny než se pan doktor vyspí. Potom mi nějaká paní doktorka napichovala kanylu a ptala se mě proč se tak klepu a zhluboka dýchám. Řekla jsem že nevím a ona to uzavřela tím že mám akorát strach. Jediné co pro mě udělali bylo, že mě dali spát, bez cukru, bez chleba, bez pití, s hypoglykémií. Za týden mě pustili. Já si ale pořád říkám, proč já??? Proč já mám mít cukrovku??? Někdo to mít musí?? Zatím se s tim nemůžu smířit. Bylo by pro mě jednodušší kdybych žila s cukrovkou už odmala, ale v dospívání je to velký zásah do mého života. Svoje pocity si nechávám raději pro sebe a rodina ze mě má radost že vše tak zvládám. Ale věřte mi, že na to myslím stále, každou vteřinu ať dělám cokoliv……..
