Tak ja se jmenujiŠtěpánka. Je mi 12 a cukrovku mam něco přes rok . Přišli mi na ni vlastně náhodou doktoři.
Nevím, jestli je to všude, ale u nás na středisku jsou prohlídky vždycky v nějakém věku a mne zrovna čekala prohlídka v jedenácti letech. Na pozvánce bylo napsáno, že mám mít s sebou ranní moč. Nic neobvyklého. Tak mi mamka večer připravila lahvičku od nějakých léků a že v ni to mam donést na středisko. No tak ráno, když jsem skončila boj z lahvičkou, jsem se vydala na středisko.Šla jsem tam sama. Když si mě doktorka pozvala dál, normálně mě vyšetřila a sestřička si vzala tu moč. Do lahvičky dala velký proužek, který zářil všemi barvami. Když ho po nějaké chvíli vyndala a chvilku ho prohlížela, povídá, že mám vysoký cukr, ale že to nejspíš bude tou lahvičkou. Že v ní asi byly nějaké leky. Tak mi dali svojí lahvičku, at jim to druhý den přinesu. Já jsem šla normálně domů a tam sem vše řekla rodičům. Mamka se divila, neboť lahvičku pečlivě vymývala. A protože jim to vše přišlo divné, druhý den šel se mnou na středisko táta. Přinesla jsem opět moč, ale už v jejich lahvičce. Ale cukr byl i přesto vysoký. Sestra mi tedy chtěla vzít krev. Což se ji ale nepodařilo, protože jsem byla tak vyděšená, že by se ve mně a to doslova „krve nedořezal“. Tak tedy asi po třetím neuspešné vpichu a při pohledu na zrasovanou ruku rozhodla, že mě pošlou někam do jiné ordinace, kde mi vzali krev z prstu. No a samozřejmě byla vysoká. Doktorka tedy zavolala do nemocnice, kde už mě očekávali, a ja se šla domu zkroušená i s vyděšeným tátou zbalit ty nejnutnější věci. Do nemocnice sem se nak dostala už si ani nevzpominam jak – jestli autem nebo autobusem. Každopádně když jsem přijela do nemocnice, vyzpovídali mě, a šoupli na pokoj s nějkou malou holčičkou, která chtěla pořád vypravět pohadky a tak. Všichni mi říkali, jaký sem měla štěstí, že se na to takhle přišlo, ale mě se zhroutil život. Proklinala jsem tátu, protože mi sdělili, že za to muže nest vinu dědičnost a můj táta ma cukrovku druheho typu. Ale když za mnou přijela do nemocnice mamka, aby tam se mnou byla 10 dní a všechno se naučila, už mi to nepřišlo tak hrozný. Bylo to hlavně díky tomu, že jsem s ni mohla jít ven z nemocnice někam do města, sice jen na chvíli, ale přece. Ted mi to pořád příde nespravedlivé, ale už to není tak hrozné, žiju si vlastně skoro normalní život. Chodim do školy. Školní jídelny, jezdím na normalní tábor(protože moji rodiče jsou tam vedoucí), chodím do kroužků, do hudebky. Tohle všechno stíham a ještě víc. Například tlacháme s kamarádkama o tom, co budeme dělat za povolání. Třeba já chci být dětská doktorka-diabetoložka, protože si myslim, že člověk, co si nemoc prožil, víc rozumí těm, co jí dostanou. Jedna moje kámoška chce byt zdravotní sestra a pracovat v děcáku. Další chce být veterinářkou a pracovat na nějaké zachrané stanici. A třetí chce pracovat se zvířaty, ale ještě v tom nemá jasno. Ale nejduležitější je, že i když jsem se vratila z nemocnice, nezahrnovaly mě blbými dotazy, protože jsou to super kámošky a dokázaly vyčíst ze mně, že se o tom nechci bavit. Dokonce mi ani nevyčítaly, že chodim dřív na oběd kvůli tomu, abych se píchla a tak. Ve třídě se mně na to taky nevyptávali, asi hlavně kvůli tomu, že jim to řekla učitelka a za to jsem jim byla i jsem neskonale vděčná. Přesto se ale najdou takoví, kteří se mně na to vyptavají, hlavně lidi z jiných tříd v ročníku, a i když jim dám jasně najevo, že to nechci probirat, stejně se mně pořád ptají. Tim se já prostě vyhýbám. Nejvíc mě dostavá moje učitelka tělocviku, která by mě furt posazovala na lavičku. Pořád se mně ptá, jestli si nechci odpočinout a říká mi, že tu hru nemusim hrát. Já jí chápu, ale rozhodně mi boj s cukrovkou tim moc neulechčuje. Já chci totiž žít normální život. Vim, že nejspíš někdy v nejbližší době budu na inzulínu, ale pořád doufám, že vědci něco vynaleznou a ja budu „normální“. Tím exkurze mím životem končí protože přece jenom za rok toho člověk moc neprožije….
