Diapříběh od Jitky

Než se pustím do příběhu samotného, ze všeho nejdřív se Vám představím.
Jmenuji se Jitka, na konci srpna mi bude 18 let, pocházím z jižní Moravy. Studuji střední školu v Brně, letos mě čeká maturita. Diabetes mám již 12 let.
A jak to všechno začalo? Čtěte dál a dozvíte se vše o mé nemoci…

Když mi byly 3 roky, začalo těžké období mého života. Mí rodiče si nerozuměli. Není divu,když jsem neposlouchala, otec mě často zavíral do místnosti, kde byla úplná tma. Matka krátce po porodu onemocněla obsedantně kompulsivní poruchou, takže chod domácnosti nešel tak dobře jako dřív. To jí samozřejmě otec vyčítal. Pamatuji si také den, kdy se rodiče pohádali a otec matku zbil.
Jediným východiskem, jak tohle trápení ukončit, byl rozvod. S matkou jsme se přestěhovaly k jejím rodičům, kde bydlíme dodnes.
Rozvod ovšem nevyřešil vše. Začaly tahanice přes soud. Soudilo se o výživné, rozdělení majetku a taky o mě. Než soud rozhodl, který z rodičů mě dostane do péče, byla zavedena střídavá výchova. Týden u matky, týden u otce. Tak to šlo týden co týden od podzimu 1993 až do února roku 1996.
Střídavá péče pro mě znamenala 2 domovy, 2 školky. Bylo to opravdu těžké období. Myslím, že mělo jistě svůj podíl na mém onemocnění. Tvrdí to i doktoři, psychologové a jiní odborníci.
V roce 1995 jsem dostala neštovice. Měla jsem je všude. Nemohla jsem vystrčit nos z domu, což bylo pro mě šílené. Byla jsem zvyklá lítat pořád někde venku a najednou jsem musela být doma a čekat, až neštovice zmizí.
Zhruba v této době jsem začala být unavenější, víc jsem pila, přestala jsem jíst. Mamce to nešlo do hlavy, měla jsem jídlo ráda a nijak zvlášť vybíravá jsem taky nebyla. Nejedla jsem doma, ve školce, prostě nikde. Dodnes si pamatuju ten pocit, když mě do jídla všichni nutili. Stáli nade mnou jako nad nějakým trestancem a říkali: ,, Budeš tu sedět tak dlouho, dokud to nesníš!“. S odporem a nechutí jsem něco snědla a ve zbytku se nimrala tak dlouho, dokud se nade mnou někdo neslitoval a neosvobodil mě z jídelny.
Postupem času to bylo čím dál horší, jedla jsem čím dál míň, pila čím dál víc, na záchodě trávila víc a víc času a byla jsem schopná prospat celý den. Bylo mi čím dál hůř, a proto jsem šla k doktorovi, kde mi dělali testy na ketolátky v moči.
Nic mi nenašli. To bylo pár týdnů před tím, než mi přišli na diabetes.
Nastal týden, který jsem měla trávit u otce. Ten v té době žil s přítelkyní v jejím bytě. Sbalila jsem si věci, pod paži vzala svého oblíbeného plyšáka a už jela směr Hodonín.
Nepamatuju si, co to bylo za den, vím jen, že na tuto noc a následné týdny nikdy nezapomenu.
Byl listopadový večer, v televizi vysílali pohádku Dívka na koštěti, měla jsem ji strašně ráda ( mimochodem mám ji ráda dodnes ). Moc jsem z pohádky neviděla, protože téměř pořád jsem chodila záchod. Sotva jsem přišla z toalety, už jsem na ni šla znova. Když jsem z toalety mířila do koupelny, udělalo se mi zničehonic strašně špatně a pozvracela jsem se. Pak už si toho moc nepamatuju. Otec s někým volal a pak už nic nevím.
Slyšela jsem kolem sebe hlasy a nevěděla, kde jsem. Chtěla jsem to zjistit, ale nemohla jsem otevřít oči. Víčka byly jako z betonu. Tolik jsem si přála zjistit, co se děje, ale nešlo to.
Všude byl klid a všichni spali. Nebyla jsem jediné dítě v této místnosti, kolem spala spousta dalších dětí. V hlavě jsem měla jen jednu jedinou otázku: Kde to jsem?
V místnosti nebyl nikdo, koho bych se mohla zeptat. Ani vstát jsem nemohla, abych někoho našla, bránily mi v tom kapačky. Měla jsem dvě – každou v jedné ruce. Sledovala jsem, jak obě pomalu kapou. Docela mě to tehdy fascinovalo a lámala jsem si hlavu nad tím, k čemu je mám vpíchlé do rukou.
Ráno jsem se dověděla, že jsem v nemocnici. Přivezl mě sem otec s jeho přítelkyní. V tu dobu jsem už byla v komatu. Diagnóza Diabetes mellitus I. typu.
Po několika dnech, když už jsem byla schopná ,,normálně fungovat“, mi konečně kapačky odpojili. Pak jsem ještě chvilku zůstala na JIP a následně byla přeřazena na dětské oddělení. Na tomto oddělení jsem strávila vánoce. Dokonce si ještě pamatuju, co jsem od Ježíška dostala.
Na dětském oddělení jsem se naučila spolu s mamkou a taťkou, co bude obnášet diabetes, samozřejmě pod vedením doktorů. Asi po necelém měsíci stráveném v nemocnici jsem se konečně dostala domů.
Rok po mém onemocnění, v únoru 1996, soud konečně rozhodl, že budu v péči matky. K taťkovi jsem jezdila každých 14 dní na víkend. Tak začala nová etapa mého života.

Tak tohle je celý můj příběh. A jak jsem se s tím vyrovnala já a rodiče?
Když mě otec přivezl do nemocnice, byl mi zjištěn diabetes I. typu. Glykemie, při které jsem byla zachycena, byla 78.6. Muselo u mě stát několik andělů strážných. Doktoři sami nevěřili, že bych mohla přežít.
Pro oba rodiče to byl samozřejmě šílený šok. Hlavně mamka to velmi špatně nesla. V té době se o cukrovce ještě tolik nevědělo, nebyla inzulínová pera, ale stříkačky. Myslím, že i přes to všechno se s tím vyrovnala docela rychle.
Já jsem to tehdy vzala tak nějak jako samozřejmost. Bylo mi 5, nepřipouštěla jsem si nějaká omezení a myslím, že na nový režim jsem si zvykla poměrně rychle.

Dnes už vím, že diabetes není nejhorší nemoc. Studuji totiž na Sš pro tělesně postižené veřejnosprávní činnost. Díky lidem, se kterými se setkávám denně, se na svět dokážu podívat i z jiné stránky. Vždyť přece chodím,vidím, slyším,… nějaký diabetes mě nemůže rozházet.
Proto, když mě někdy chytne ,,depka‘,‘ vzpomenu si na lidi, kteří jsou na tom hůř než, já a hned je mi líp.
Doufám, že můj příběh pomůže mnoha lidem, kteří se teprve s diabetem snaží vyrovnat, pochopit, že i s touto chorobu se dá žít normální plnohodnotný život. Držím Vám palce :).

Pokud by se chtěl někdo seznámit nebo se na cokoli zeptat může napasat na adresu agentka.227@seznam.cz