Jmenuji se Hanka a Jsem z Karviné. Je mi 13 a DM mi zjistili k 11. narozeninám.
Všechno to začalo jednou prachobyčejnou vyrážkou na noze, kterou mám od narození. Jelikož jsem s ní nikdy neměla žádný problém, mamka to nechávala být. Pak někdy kolem vánoc 2006 jsem začala hubnout, často jsem celé víkendy proležela v posteli, protože mi bylo špatně a musela jsem více pít. To se nelíbilo babičce a objednala mě ke kožnímu lékaři. Jako na potvoru to bylo v pátek 13. . Pak už to šlo ráz na ráz. Telefonát rodičům, hospitalizace v nemocnici, 4 dny nejistoty, kdy se nevědělo, co mi vlastně je, potom ta diagnoza cukrovka a následné psychické zhroucení babičky. Nejdříve jsem si dělala z této nemoci srandu, jako že teď budu mít úlevu v tělocviku (který mi vůbec nejde), pravidelná jídla a dál budu hubnout, protože nebudu moct jíst sladké. Má poslední představa se rozplynula tehdy, když jsem za měsíc v nemocnici přibrala 5 kilo a za boha to nešlo dolů. Pak se přidalo píchání, které po několika dnech nebylo už tak atraktivní jako na začátku, bratr se mě štítil a dával to dost najevo a mamka se mě nezastala, prý že si na to musím zvyknout, tatínek myslící si, že je mi zase rok a nejhorší byli spolužáci, kteří chtěli všechno vědět a potom mě pomluvili, že jim hnusím hodiny. Doma to nebylo o nic lepší, tam se začali cpát sladkým a ani si nedali tu péči to skrývat. A ještě pár měsíců jsem musela taťkovi říkat, jakou mám glykemii, jestli jsem se píchala a co jsem jedla (což mu vlastně musím říkat stále). Ale šlo to.
Nejhorším měsícem v mém životě byl asi loňské září, kdy jsem měla glykemii neměřitelnou(vyšší než 33.3) a tvrdila jsem, že mi Britney Spears jí v koupelně hrušky a jiné nesrozumitelné věci. Dříve jsem cukrovku občas dost zanedbávala, spíše jsem se přesvědčovala, že to byl nějaký omyl. A nemoc na to reagovala tím, že vystrčila růžky a skoro mě zabila. Dost jsešm se tím poučila a nemoc už tak nepodváděla.
Nyní jsem na tom průměrně, moc mě zlobí ranní glykemie a jsem už zapsaná v pořadníku na pumpu a na to se těším. Vím, že zvyknout si, že tu krabičku si budu muset nosit pořád, že se pořád budu muset hlídat a že pumpa mi nemoc nevyléčí, bude těžké a bude to i trvat. Ale doufám,že to zvládnu. Já tomu věřím.
