Diapříběh od Hanky

Jmenuji se Hanka a Jsem z Karviné. Je mi 13 a DM mi zjistili k 11. narozeninám.

Všechno to začalo jednou prachobyčejnou vyrážkou na noze, kterou mám od narození. Jelikož jsem s ní nikdy neměla žádný problém, mamka to nechávala být. Pak někdy kolem vánoc 2006 jsem začala hubnout, často jsem celé víkendy proležela v posteli, protože mi bylo špatně a musela jsem více pít. To se nelíbilo babičce a objednala mě ke kožnímu lékaři. Jako na potvoru to bylo v pátek 13. . Pak už to šlo ráz na ráz. Telefonát rodičům, hospitalizace v nemocnici, 4 dny nejistoty, kdy se nevědělo, co mi vlastně je, potom ta diagnoza cukrovka a následné psychické zhroucení babičky. Nejdříve jsem si dělala z této nemoci srandu, jako že teď budu mít úlevu v tělocviku (který mi vůbec nejde), pravidelná jídla a dál budu hubnout, protože nebudu moct jíst sladké. Má poslední představa se rozplynula tehdy, když jsem za měsíc v nemocnici přibrala 5 kilo a za boha to nešlo dolů. Pak se přidalo píchání, které po několika dnech nebylo už tak atraktivní jako na začátku, bratr se mě štítil a dával to dost najevo a mamka se mě nezastala, prý že si na to musím zvyknout, tatínek myslící si, že je mi zase rok a nejhorší byli spolužáci, kteří chtěli všechno vědět a potom mě pomluvili, že jim hnusím hodiny. Doma to nebylo o nic lepší, tam se začali cpát sladkým a ani si nedali tu péči to skrývat. A ještě pár měsíců jsem musela taťkovi říkat, jakou mám glykemii, jestli jsem se píchala a co jsem jedla (což mu vlastně musím říkat stále). Ale šlo to.
Nejhorším měsícem v mém životě byl asi loňské září, kdy jsem měla glykemii neměřitelnou(vyšší než 33.3) a tvrdila jsem, že mi Britney Spears jí v koupelně hrušky a jiné nesrozumitelné věci. Dříve jsem cukrovku občas dost zanedbávala, spíše jsem se přesvědčovala, že to byl nějaký omyl. A nemoc na to reagovala tím, že vystrčila růžky a skoro mě zabila. Dost jsešm se tím poučila a nemoc už tak nepodváděla.
Nyní jsem na tom průměrně, moc mě zlobí ranní glykemie a jsem už zapsaná v pořadníku na pumpu a na to se těším. Vím, že zvyknout si, že tu krabičku si budu muset nosit pořád, že se pořád budu muset hlídat a že pumpa mi nemoc nevyléčí, bude těžké a bude to i trvat. Ale doufám,že to zvládnu. Já tomu věřím.

Sdílet:

Také by se vám mohlo líbit

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

My Agile Privacy
This website uses technical and profiling cookies. Clicking on "Accept" authorizes all profiling cookies. Clicking on "Refuse" or the "X" will refuse all profiling cookies. By clicking on "Customize" you can select which profiling cookies to activate.