Tentokrát o glukometru…vhodné hlavně pro „dvojkaře“ (trochu depresívnější)Kapka krve na konci kontrolní elektrody,
dělí ho od ostatních lidí, od svobody.
Stále ta samá, stále ta samá věta,
ta strašná parafráze na Hamleta:
Nebýt NAD a nebýt POD toť vše, oč tu běží!!!
Jak toho dosáhnout? Jen velmi, velmi stěží…
Již na displeji nastalo počítání,
nešťastník se dívá a nedýchá ani.
Deset celých dva! Mu displej hlásí.
Kde jsem zase chybil proboha?! Kde asi?
Smutno je mu, beznaděj má v duši,
kdy přijdou komplikace on sotva tuší…
A nová dávka jídla, nové počítání,
nešťastník se dívá a nedýchá ani.
Tři celé osm! Mu displej hlásí.
Kde jsem zase chybil proboha?! Kde asi?
Smutno je mu, beznaděj má v duši,
kdy přijdou komplikace on sotva tuší…
A nová dávka jídla, nové počítání,
nešťastník se dívá a nedýchá ani.
Pět celých tři! Mu displej hlásí
Výborně! Jsem kompenzování! Chvíli asi…
A radost má po těle, radost má v duši,
kolik příště naměří? On sotva tuší…
Kapka krve – kolik v ní cholesterolu?
Stále se měřit, stále a stále znovu…
Stále se měřit, stále až do skonání,
stále to mučivé do kola počítání…
Stále to samé: To nesmíš! To musíš!
Člověče nešťastný – ty hodně zkusíš…
