První část reportáže z naší akce „Babylon“
Sobota
V sobotu v 10 hodin jsme s Kubou vstoupili do nádražní haly vlakového nádraží v Liberci. Naproti nástěnkám stál nějaký kluk, který se po mě sice podíval, ale pak zase oči sklopil. Rozhlédla jsem se a kromě něho nikde nikdo. Znovu jsem se na dotyčného podívala a on se podíval na mě.
„Clayman?“
„JO.“
Byli jsme kompletní.
Jeli jsme tramvají na Ještěd. Tedy ne přímo na Ještěd, to by se ta tramvaj musela vznášet. Jeli jsme pod Ještěd, tam jsme přestoupili do autobusu a ten nás dovezl k dolní stanici lanovky. Těšila jsem se, že nás ti revizoři v tramvaji, kteří seděli před námi, zkontrolují a Clayman si konečně vyzkouší jací jsou revizoři v Liberci (pracuje totiž u tramvají v Brně), ale asi se nás zalekli a na příští zastávce raději vystoupili :).
Asi ve čtvrt na 11 jsme dorazili na místo a zařadili se na konec nekonečné fronty. Lanovka měla jet o půl jedenácté, další až v 11 hodin. To je beznadějné.
Ach jo 🙁
Asi za pět minut půl 11 se otevřely dveře a fronta se začala pohybovat.
„Promiňte,“ uslyšela jsem, když do mě někdo s lyžemi vrazil u dveří v protisměru.
„Promiňte,“ řekl další hlas a v tu chvíli se kolem mě procpal další človíček se snowbordem. Za moment se kolem nás protlačila celá skupina lyžařů a snowbordistů a odcházela naštvaně pryč.
„Na permanentku neberou,“ procedil mezi zuby poslední, když jsem se ho ptala, jestli je lanovka rozbitá.
Naběhli jsme tedy nadšeně do kabinky a těsně za námi se dveře zavřely. Bylo plno. Ještě štěstí, že jsou ostatní nemocní, libovali jsme si. 🙂
Na Ještědu panovalo polární počasí. Mlha a všude plno sněhu. Ochoz kolem vysílače byl sice chráněný sklem, ale ne dostatečně a byl celý zafoukaný závějemi. I tyče byly bílé, pokryté bělostnými ornamenty.
Kliknutím obrázek zobrazíte v novém okně.
Účtenka z hotelu Ochoz kolem vysílače
LanovkaInteriér restauraceVysílač
V restauraci horského hotelu Ještěd jsme si dali třikrát čaj. Slečnám servírkám se to evidentně nelíbilo, neboť se nás ve tři čtvrtě na 11 ptali, jestli si nedáme něco k jídlu. Odpovídali jsme neutrálně, že zatím ne. Nejlevnější oběd totiž stál 100 Kč.
Z okna restaurace nebylo nic vidět, ale Jakuba to nezajímalo. Nejvíce se mu líbily ještědské pánské záchodky.
Po čaji jsme se rozhodli, že to riskneme a půjdeme z Ještědu pěšky. Ještě, že byly cesty uježděné od lyžařů, jinak bychom se brodili metrovými závějemi.
První část sestupu byla za námi, a tak jsme si zašli do základního tábora těsně pod patou Ještědu. Nejprve nás uvítal pes ve stylu minidobrmana, který se nás chystal zakousnout, poté jsme si ale naštěstí všimli i číšníka, který ho odvolal. Ceny už byly znatelně nižší, tak jsme si dali oběd. Číšník byl narozdíl od slečen na Ještědu velmi milý, poradil nám, kudy se dojde nejbezpečněji do Liberce.
Když jsme procházeli kolem sedačkové lanovky pro lyžaře, dostali jsme nápad: co kdyby jsme na tu sedačku nasedli a nechali se dovézt do Liberce. No, nápad skvělý, jen nás pak napadlo, že by se to tomu pánovi v budce asi nemuselo líbit. Radši jsme tedy zvolili sestup po svých.
5 kilometrů bylo za chvíli za námi a my se ocitli konečně na kraji města. Autobus sice právě jel, alebohužel jel o trochu dříve, než jsem potřebovali, a tak nám jednoduše ujel.
Do města jsme se tedy dostali až dlouho po poledni. Obešli jsme snad všechny památky, které ve městě jsou. Zjistila jsem, že na špatné zažívání je dobrý Tums a že můj zadek je větší, než zadek mých dvou mužských doprovodů 🙂 To jsem sice tušila už dřív, ale když jsme se snažili vylézt skrz mříže plotu z parku, tak Jakub a Clay klidně prolezli a já v zahradě zůstala trčet :). No, alespoň zhubnu a příště se tam už vejdu, uklidňovala jsem se se svými 80 kily!
Radnice Kavárna Pošta Muzeum Tesco před zbouráním
Větrná ulička
Procházka po městě skončila asi ve čtyři a my zjistili, že jsme utahaní a toužíme jedině po pořádném křesle, nebo dokonce posteli. Večerní návštěva Babylónu mi připadala horší, než kdybych měla jít ráno na zkoušku z němčiny. A to už je co říct!
Nakonec jsme se přeci sešli ve 20 hodin před vchodem do Babylónu. Uvnitř bylo naštěstí teplíčko, voda 30 stupňů, takže z nás únava brzy spadla. Vyráběli jsme vlny v „mořské komoře“ (min. dva lidi proti sobě skáčou a vytváří vlnu. Vtip je v tom, že musíte vyskočit přesně ve chvíli, kdy se voda u vás zvedá a váš partner musí být přesně v té chvíli na bobku a čekat, až vlna přijde k němu a situace se obrátí – pro ty, co to nechápou, doporučuji návštěvu Babylónu na další párty v květnu), stříkali po sobě proudem vody v pirátské komoře a v místnosti s vodními pistolemi, relaxovali ve vířivce a v sauně a samozřejmě také tobogánovali. Bohužel nikdo z nás zatím obávaný liberecký trychtýř nepokořil 🙂 Odcházeli jsme v 22 hodin, chudák Clay musel na ukrajinskou ubytovnu naproti Babylónu a my si jeli do nového bytečku na okraj města. Co bude zítra vám řeknu příště.
