Všichni si myslíte, že jsme se měli krásně, že je škoda, že jste nejeli, že… Ale co, vaše věc. A to ani nevíte, že všechno, co jste četli v těch předchozích dvou reportážích od Jitky a Pavla-Claymena je jen částečná pravda. Že skutečnost byla daleko lepší!!! A o tom vás přesvědčím já, v následující „antireportáži“. Pěkné počtení a zasmání přeje Jakub.
1. Ještěd
Když jsme se v 10 hodin sešli a navzájem si potřásli pravicemi, vydali jsme se na Ještěd. Kdo by si ale myslel, že jsme jeli lanovkou, jako obyčejní tůristi, ten se šeredně mýlí!! Jeli jsme samozřejmě autem. I když bylo nakonec trochu ojínělé…
Kliknutím obrázek otevřete do nového okna…
Nahoře nás přivítala krajina z cukru…
Až na to, že podívaná byla vykompenzována omrzlýma ušima a nosy. Poté, co Jitce přimrzla náušnice k límci bundy a Pavlovi pro změnu foťák k rukavici, rozhodli jsme se schovat do hotelu Ještěd. V místní restauraci jsme se královsky nadlábli za ceny přiměřené exkluzivitě hotelu a zimě venku, (namátkou: Pavel: želví polévka, nadívaný krocan s bramborem a Sachr. Jitka: humrová polévka, klokaní stejk po myslivecku s hranolky, ašant. Já: 2x polévka z ústřic, 3x kanec na smetaně bez přílohy a navrch svatební dort. Vše jsme zapíjeli řádně vychlazeným šampaňským ročník 1990. Po jídle mi bylo tak špatně (že by z toho množství jídla?), že jsem musel urychleně navštívit místní záchodky…
Cestou zpět jsem kvůli motání hlavy z bublinek a odeznívající nevolnosti předal raději volant důvěřivě Pavlovi. Ten se ale nemohl udržet v rámci mantinelů ze sněhu, což nebylo rozhodně způsobeno sjízdností komunikace. Raději jsme tedy zastavili na kafe hned pod vrcholem v sedle v další restauraci.
Po dvouhodinovém příjemné posezení a dalších dvou flaškách vína jsme se za zpěvu doklouzali zpět do Liberce. Teprve v autobuse MHD jsme si uvědomili, že jsme někde nechali auto. No co, po víkendu ho vyrazím hledat…
2. Liberec, prohlídka města
Po příjezdu do centra jsme se vypravili na obhlídku „krás“ Liberce. Jako první jsme obdivovali budovu bývalého OD Ještěd, dnes Tesco, která se bude co nevidět bourat, takže po ní zůstane díra, jako je u liberečáků oblíbené „Labutí jezírko“ hned vedle náměstí F.X. šaldy, nebo díra, která zbyla po demolici chlouby Liberce, továrny Textilana. Tu po celá dvě století budoval rod Libereckých mecenášů. Šlechtický rod Liebigů.
Prohlídka centra nás zmohla, a tak jsme poslali unavenou Jitku domů a sami si s Pavlem udělali pánskou jízdu. Posuďte sami…
No a zatím co si budeme užívat ukážu vám trochu Liberec v pravém světle. Liberec byl do roku 1945 hlavním městem Sudet, k české národnosti se do této doby hlásilo pouze 2% obyvatel, a tak se nelze divit, že postoj nově příchozích obyvatel do po válce vylidněného města, nebyl příliš vlastnický.
Ani dnešní nová generace nemá ale zrovna vřelý vztah ke svému městu:
Mezitím nastal večer, my s Pavlem ale řádili až do půlnoci, takže na koupání v Babylóně nezbyl čas… (Jestli vám někdo tvrdil opak, pak se do nebe rouhá!! Zkuste se Pavla zeptat, jestli má nějaké fotky z aquaparku. Nemá!!)
Mimochodem, tady Pavel bydlel. Neptejte se, co stojí noc…
3. Zoo
Další den jsme bystře v deset hodin vyskočili z postelí a hnali se do ZOO. Nepřipadalo nám, že by ta zvířata byla nějak exotická. Navíc ve většině klecí bylo… No, viz. foto.
Papouščí mládě 🙂 bez peří… (to v pravo)
Cvičící slon
zde (formát mov, 3,14 MB, otevřete pomocí Quick Time Playeru)
Víc jsme toho už nestihli, po vydatném obědě v restauraci „U jezírka“, teď už společně se Stanci, (nebudu vás zatěžovat co jsme všechno měli, abyste si neposlintali klávesnice!!), odjel Pavel domů první třídou expresu Liberec-Brno s jídelním vozem řazeným ve střední části autobusu. Stanci ho následovala, jela ale jen do Turnova k dědovi.
No a mě nezbývá, až se vyléčím z kocoviny toho víkendu, jít hledat to auto. On by se ten pán, co jsme si to auto od něho před naším domem vypůjčili asi moc zlobil…
