Pro dobrou vůli a veden snahou nevyčleňovat se kvůli diabetu (v mém případě 2.typu) ze zaběhnutých vánočních zvyklostí, podlehl jsem přání své manželky absolvovat i o letošních svátcích zdvořilostní návštěvy u příbuzných a známých a taktéž se stát recipročně hostitelem. Ač jsem se nikde se svými problémy nechlubil a ani nestál o žádnou pozornost v tomto směru, upoutal jsem ji na sebe téměř všude a to již jen tím, že jsem odmítal konsumovat hory poživatin, které nám pozorní hostitelé všude předkládali v duchu televizních pořadů ala „Mňam, mňam prima vařečka ….“ a dalších návodů v časopisech a jinde publikovaných.
„Copak – Vám to nechutná ?!“ zněla většinou první výtka, které se mi na uvítanou dostávalo. A tak jsem musel chtě-nechtě většinou s důvodem mé nežravosti ven. A pak jsem již byl nucen vyslechnout řadu nesmyslů, z niž některé si dovoluji předložit ctěné obci čtenářské – diabetické – k „pobavení“. Je to samozřejmě předkládáno spíše jako humor černý, nicméně – tak se stalo:
návštěva č. 1
“A kde Vás ta cukrovka bolí? “
Skromně odpovídám, že nebolí.
Zklamaný hostitel: “Jo tak vona ani nebolí?“
návštěva č. 2
„To musíte asi míň sladkýho, že jo ?”
Jen mlčky přikyvuji. Co říci ……..
návštěva č. 3
„Jaký je to mít pořád hlad?”
(ptal se hostitel s plnými ústy až mu drobky padaly na ubrus)
Nevím co říci, jen nesměle poznamenávám, že nemám hlad, čemuž cpoucí se společnost samozřejmě nevěří.
návštěva č. 4
„A co to vůbec je ta cukrovka?”
V tomto okamžiku se očekává ode mne odpověď 2-3 věty, kterými tuto prkotinu k pobavení přítomných vysvětlím. Odpovídám vyhýbavě, že je to dost složité a pak již vypadám jako nějaký nafoukaný “důležák” hrající si na chytrého.
návštěva č. 5
„Vemte si tady ty zákusky, ty jsem dělala specielně pro Vás bez cukru, těch můžete sníst kolik chcete. Ty jsou jen pro Vás. My by jsme je stejně nejedli …..”
Mísa cukroví je přede mnou a hostitelka se zalíbením očekává, jak mi bude lupat až ušima.
Když se ke konsumaci nemám, tváří se dotčeně. Jen se omlouvám, ale očividně jsem urazil pozorné hostitele.
návštěva č. 6
„Aha, Vy máte cukrovku, tak si vemte támhle pomeranče a banány. Kolik chcete, ať máte aspoň vitamíny!”
Opět bezmocnost. Co říci ……..
návštěva č. 7
„Já vím, Vy jste diabetik, tak se na cukroví vykašlete! Já Vám dám něco lepšího! To si pošmáknete! V tom žádnej cukr není!”
Hostitel se dobrácky směje a přede mne je postaven talíř asi s půl kilem vlašského salátu (domácího) a na něm leží dva dozlatova smažené řízky přes celý talíř. Hostitel mi nalévá sklenici plzeňského a čeká, jak mi bude chutnat. Nebaštím a již ani nic nevysvětluji. Začíná se mně zmocňovat vztek. Nad informovaností lidu obecného.
návštěva č. 8
„Nedělejte fóry, my máme taky jednoho známýho co má cukrovku a baští všechno! Akorát teď pije míň piva a je v pohodě!”
Trpce přemýšlím kolik dní takové “pohody” mu ještě zbývá. Z pracoviště mám v živé paměti osud dvou svých kolegů – diabetiků – kteří tuto “pohodu” si dopřávali řádově měsíce, než přišel “konečný účet”…….
návštěva č. 9
„Tak Vy máte cukrovku? Tady náš táta (80) ji měl taky, když mu bylo 60. Pak mu dali nějaký prášky a vod tý doby má od cukrovky pokoj!”
Nemám již sil oponovat a tak servilně přikyvuji, jako bych tomu věřil. Nakonec tomu snad i uvěřím a budu shánět ten “prášek”. …..
návštěva č. 10
„Vy máte cukrovku? Tak to Vás teda lituji. ( jsem soucitně pohlazen hostitelkou po hlavě ) Náš děda ji měl taky, pak mu zčernal palec u nohy, tak mu ho uřízli, ale ono se mu to nehojilo, tak mu uřízli celou nohu a pak stejně umřel. Tak si berte, ať si ještě něco užijete!”
A toto byla moje poslední vánoční návštěva v roce 2004.
