Jak co nejvíce pomoci dítěti, aby ve škole nebylo v ohrožení života a zároveň aby bylo spolužáky bráno jako normální člověk?Nejdůležitější jsou vždy inzulínové injekce. Většina dětí si aplikuje injekci ráno před snídaní, v poledne před obědem, večer před večeří a před spaním. Dnes již vlastní všechny děti inzulínová pera, která podání injekce usnadňují. Většina dětí si dokáže sama aplikovat inzulín kolem devíti nebo desíti let.
Větším problémem, než si injekci píchnout, je však správné odměření inzulínové dávky. Dávka o málo větší či menší může způsobit v lidském těle velkou škodu. Pokud si dokáže osmileté dítě samo píchnout, nemůže nést celou zodpovědnost za to, zda si píchne právě dvě a ne tři jednotky inzulínu. Rodiče mohou požádat třídního učitele, aby dítěti dávku inzulínu zkontroloval. Pro dospělého je to snadné. Alternativa je svízelná: matka by musela denně jezdit do školy píchat polední injekci dítěti sama. V zaměstnání by jí však mohly vzniknout přinejmenším značné obtíže.
Všechny diabetické děti potřebují mít ve škole svoje klidné místo, kde si píchnou dávku inzulinu, aby je spolužáci nerušili. Mělo by to být hygienické místo např. v kabinetu či ve sborovně… Je potupné, když si dítě musí píchat na WC nebo v jiných temných koutech. Poté, když si dítě píchne inzulín, potřebuje se brzy najíst. Je-li ve školní jídelně fronta, mělo by diabetické dítě dostat oběd přednostně. Velký časový rozdíl mezi píchnutím injekce a jídlem by mohl způsobit náhlý pokles hladiny krevního cukru – hypoglykémii.
Ve dnech odpoledního vyučování může některým diabetickým dětem již chybět hlavní jídlo – oběd. V těchto případech by dítě mělo obědvat pravidelně v určitý čas, např. o půl jedné. „Může odejít o pár minut dříve z páté vyučovací hodiny, píchnout si injekci, ještě bez fronty se najíst ve školní jídelně a vrátit se do začátku šesté hodiny. Víme z praxe, že u řady dětí tento způsob dobře funguje.“ (Lebl J. 1998, s.132)
Určitě se ale ptáte: jak to? Vždyť ve školní jídelně se přece diabetická dieta nevaří! A přece. Diabetické dítě může v současnosti jíst prakticky vše spolu s ostatními. Mělo by si však regulovat množství jídla. Starší děti to už zvládnou samy, u mladších se mohou domluvit rodiče s kuchařkami. Diabetické dítě má jíst v zásadě šestkrát denně v pravidelných intervalech. Občas je povoleno i něco sladkého. Dítě však může místo sladkého oběda dostat i dvojitou porci polévky a chleba navíc. Ale dnes je již ve většině jídelen zvykem, že kuchařky vaří pro diabetika jiné jídlo, nesladké. Starší děti již většinou dovedou určit správné množství inzulínu i na sladká jídla. Starost ve školní jídelně pak odpadá. Místo sladkého oběda může dítě dostat i studené jídlo(sendvič apod.) a naopak teplé jídlo mít k večeři.
Diabetické dítě si musí často kontrolovat glykémii. Děti k tomuto účelu vlastní malé přístroje, takzvané glukometry. Dítě by si mělo měřit glykémii před obědem, než si píchne svou dávku inzulínu. Na klidném místě to pro něj nebude problém. Diabetické dítě by nemělo v žádném případě být osvobozeno z tělocviku. Může cvičit a sportovat stejně jako ostatní děti. Rodiče by však měli dopředu vědět, jak bude příslušná hodina tělocviku náročná a podle toho již upravit ranní dávku inzulínu. Fyzická zátěž stejně jako vynechané jídlo vede k poklesu hladiny krevního cukru, a následně k hypoglykémii.
Hypoglykémii na sobě většina dětí dobře pozná. Příznaky jsou slabost, studený pot, třes rukou, bušení srdce, u některých dravý hlad. Malá část dětí hypoglykémii nerozpozná, a tak ji musejí umět rozpoznat ostatní. Hypoglykémie se může projevit navenek neobvyklým chováním – bezdůvodným smíchem či pláčem, jindy agresivitou, v krajním případě až bezvědomím s křečemi. Těžké hypoglykémie jsou však dnes již naštěstí vzácné. Při hypoglykémii se dítě musí zastavit a rychle do sebe vpravit sladký nápoj (limonádu z plechovky, džus z malé krabičky, popřípadě neředěný sirup z lahvičky). V mírnějším případě stačí se najíst. V každém případě nepokračovat ve cvičení! V těžkém stavu s poruchou vědomí nelze pro nebezpečí vdechnutí podat nápoj ani jídlo a je nutné neprodleně volat lékaře. Lékař, který dítě nezná, musí ihned od učitele dostat jednoznačnou informaci: diagnóza – diabetes mellitus, stav – hypoglykémie.
Určité problémy mohou nastávat při mimoškolních akcích. Menší diabetické děti mohou školní výlety, školu v přírodě, sportovní výcvik nebo letní dětský tábor absolvovat jen v doprovodu rodičů. Proto by měla být rodičům účast umožněna, třeba v pomocné funkci vychovatele, kuchařky apod. Jen tak dítě zažije to, co jeho spolužáci a nebude se cítit vinou diabetu vyřazeno z kolektivu.
Od 14 nebo 15 let, výjimečně i dříve, už děti bývají v léčení soběstačné a mohou se o sebe postarat i během několikadenního pobytu bez rodičů. To znamená, že si nejen umějí píchat injekce a měřit glykémii, ale především, že umějí rozhodovat o vhodné dávce inzulínu v určité životní situaci. Dokáží to, co nedokáže žádný jiný laik: usoudit, kolik inzulínu by si tělo vyrobilo, nebýt diabetu, a tuto dávku si píchnout. Přesto je však vítané, když pedagog bude počínání dítěte zpovzdálí sledovat. Pravidelné a přiměřeně vydatné jídlo šestkrát denně musí být samozřejmě k dispozici.
Spolužáci by měli být o diabetu svého kamaráda informováni. Je prospěšné, dostane-li diabetické dítě ve škole příležitost vysvětlit v rámci vyučování ostatním, co je to diabetes, proč vzniká a jak se léčí, ukázat jim glukometr a inzulínové pero. Takové vystoupení zvýší sebevědomí dítěte, pro ostatní bývá zajímavé a poučné. Ale především odstraní mystérium nepoznané zdravotní odchylky, o které se jinak úplně zbytečně hovoří pouze šeptem. Společným cílem rodičů, pedagogů i lékařů by mělo být, aby bylo diabetické dítě mezi spolužáky handicapováno co nejméně.
Každý z nich může svým dílem přispět k tomu, aby se dítě cítilo dobře a vinou diabetu nestrádalo, aby vyrůstalo v harmonickou osobnost a aby úspěšně nalezlo svoji identitu v osobním i profesionálním životě.
Více o tomto tématu se dozvíte na stránce určené dětem diabetikům a jejich rodičům http://www.zh.cz/diabetes
