První dny s miminkem, i když bez miminka.
Převoz na oddělení šestinedělí
Druhý den po porodu mě převezli na oddělení šestinedělí. Tam jsme ležely 3 maminky po císařském řezu, dvě jsme porodily 6.2. a jedna o den dříve. Nadšeně jsme pozorovali, jak si sama dojde na záchod a osprchovat se a těšily jsme se, až i my budeme takhle samostatné.
7.2. (1. den po porodu)
Odpoledne k nám přišla sestra, aby nám pomohla vstát. V té době za mnou přišel i manžel, návštěvy byly od 14 asi do 19 hodin. Strašně jsem se těšila, až mi oddělají cévku a já si konečně budu moci dojít sama na záchod a až si budu moci sama měnit vložky. Když jsem si nemohla obstarat své základní fyzické potřeby, cítila jsem se nepříjemně. Touha moci se o sebe sama postarat byla u mě tak silná, že jsem na rozdíl od druhé maminky z postele slezla během pár sekund a došla si během chvilky na záchod i do sprchy. Byl to úůůůžasný pocit :-). Mimochodem na oddělení šestinedělí i na diabetologii jsem vždy ležela na posteli s automatickým polohováním, která šla pomocí ovládání snížit či zvýšit a zvednout část pod hlavou. Jaké bylo mé zděšení, když jsem na oddělení šestinedělí obdržela obyčejnou mechanickou postel, která byla ještě k tomu příšerně vysoká, takže slézt z ní po císaři už byl sám o sobě slušný výkon!
Stále jsem byla na pumpě, která mi dodávala inzulín i glukózu s tím rozdílem, že s ní tady nikdo neuměl zacházet. Stále pípala (alarm) a nekapala, nikdo ji nedokázal ani vypnout, aby se alarm vypnul. Vystřídalo se u mě několik sester včetně té z JIPky, která sestře, která měla na šestinedělí službu, ukázala, jak s pumpou zacházet. Bohužel jakmile odešla, pumpa spustila alarm znovu. Tak tedy přivezli jinou pumpu, se kterou uměla pracovat jiná sestra na jiném oddělení. Tato pumpa už naštěstí fungovala, ale hypoglykémiím zabránit nedokázala. Lékaři tedy usoudili, že bude asi lepší, když starost o glykémie přenechají mě. A udělali dobře. Konečně jsem byla úplně svobodná a mohla z postele vstávat kdykoliv se mi zachtělo. I když chození na rozdíl od ležení hodně bolelo a k tomu jsem byla tak unavená, že dojití do sprchy vzdálené asi 5 metrů, pro mě byl slušný sportovní výkon. Ještě několik dní po porodu jsem chodila po chodbě na oběd rychlostí šneka s několika přestávkami.
Maminky po císaři neměly miminka u sebe, jako maminky po normálních porodech, a tak nám děti sestry nosily každé 3 hodiny na kojení. Davídek byl strašně hodný. Vždy jsem ho přiložila na 5 minut k jednomu prsu, na 5 minut k druhému, pak jsem si ho položila na hruď a prcek usnul. Věřila jsem, že takhle hodný bude i doma :-). Brzy po porodu se nám spustilo mlíčko, ani jsem o tom nevěděla. Kojila jsem po 7 minutách z každého prsu a Davídek tak vypil mezi 50 – 60 ml, což bylo krásné a nemusel být vůbec dokrmován. Jeho glykémie byla také v pořádku, ze začátku ho sice krmili glukózou, ale neměl žádnou hypoglykémii.
8.2. (2. den po porodu)
Tenhle den mě konečně odpojili od infůzí a sestra mě chodila každé 3 hodiny měřit glykémie. Nastavila jsem si na svoji pumpu sníženou bazální dávku a také se u mě zastavila diabetoložka, která zaskakovala za moji diabetoložku, která měla dovolenou. Když u mě byla, tak mi zrovna bylo dost mizerně, bylo mi na zvracení a motala se mi hlava, ale zapamatovala jsem si, že si mám hlavně dávat nižší bolusy. Tenhle den jsem měla ještě občas hypa, ale další dny už to bylo o mnoho lepší. Měla jsem silnou motivaci – pokud nebudu mít častá hypa, pustí mě z porodnice stejně, jako nediabetičky!
Pro další období už si přesně nepamatuji, kdy se co stalo. Objevily se u mě ale vysoké horečky až 39 st., a tak mi dodávali pomocí infůze antibiotika. Byla jsem už ale tak „opíchaná“ různými infuzemi, že už mě sestra pomalu ani neměla kam píchnout. Nakonec však našla jednu nepoužitou žílu na pravém hřbetu ruky, která byla sice slabá, ale naštěstí přežila v pořádku až do propuštění z porodnice, kdy jsem byla převedena na antibiotika v tabletách.
Bála jsem se, že jestli mi horečky neklesnou, že mě nebudou chtít z porodnice pustit. Chtěla jsem hrozně moc domů, protože nemocnice v Praze byla pro mě přeci jen cizí a daleko od domova a manžel nemohl každý den za mnou jezdit už jen proto, že pracoval do 16:30 a než by přijel do Motola, byl by pomalu konec návštěv. Horečky však naštěstí klesly a vyšetření neprokázala žádný problém. Lékaři usoudili, že je to z vyčerpání a konečně mi povolili měřit si sama glykémie podle potřeby, abych se mohla v noci vyspat a odpočinout si. Dokonce mi jednou o půlnoci Davídka na kojení nepřinesli, abych mohla spát. Bylo to opravdu moc příjemné, konečně jsem se necítila tak nepříjemně svázaná tím, že každé tři hodiny musím být k dispozici na kojení. Byl to takový těžko popsatelný deprimující pocit, že už jsem na dlouho zavázaná a ač jsem byla strašně unavená, nebylo z „tříhodinového závazku“ cesta ven. Jednou v noci, kdy už jsem chtěla strašně spát a musela jsem být před dvanáctou připravená na kojení a čekat, až prcka přinesou, jsem měla depresi. Rozbrečela jsem se a řekla jsem maminkám na pokoji, že už Davídka nechci, že už ho chci někomu dát. Nedokázala jsem unést ten „tříhodinový závazek“, k tomu jsem byla fakt hodně unavená, měla jsem horečky a hlavně: v té době jsem ještě k prckovi téměř nic necítila! Asi to bylo z velké části i kvůli císaři, kdy jsem si neprožila porod a má mysl tedy stále ještě nedokázala přijmout, že mám dítě. Prostě jsem už chtěla jen klid a pokoj a hlavně spát. Další noc se mi mé přání vyplnilo a prcka mi přinesli večer a pak až brzy ráno, abych se konečně mohla vyspat.
