Davídek už je na světě… 🙂
Po porodu
Davídka mi přinesli asi na minutku ukázat už zabaleného a omytého. Spinkal. Byl ještě celý napuchlý a vůbec se mi nelíbil. Ale bylo to naše miminko a manžel z něj byl nadšený. Prý byl při prohlídce panem doktorem moc hodný, vůbec nebrečel. Pak ho sestřička odnesla na zahřátí.
Šití trvalo asi 20 minut a bylo dost dlouhé. Naštěstí už se mnou mohl být manžel a celou dobu mě držel za ruku. Po šití mne ještě nějak museli dostat z operačního stolu. To byl při mé váze téměř 100 kg docela problém. Během těhotenství jsem totiž přibrala téměř 17 kilogramů. Přišel nějaký asistent a při „přehozu“ na postel musel pomáhat i můj manžel. Při té dřině by mu měli ještě zaplatit, přitom za účast při porodu zaplatil 700 Kč. I když tuhle částku celkem chápu, málokterý tatík si nechá takovou obrovskou událost ujít a nemocnice by byla hloupá, kdyby se přitom také „nesvezla“. Ke cti jí slouží fakt, že když to tatínek k porodu nestihne, peníze mu vrátí.
Můj manžel původně plánoval, že bude jen u přirozeného porodu, že k císaři nepůjde. Chyběl mi ale jeho podpis k souhlasu o jménu dítěte, a tak když už byl v Praze a dokonce u porodního sálu, tak u mě zůstal. Byla jsem za to ráda.
JIPka
Když mě přesunuli na postel, musela jsem čekat, až mě odvezou na JIP. Zde stráví maminky po císařském řezu jeden den. Už při čekání jsem cítila obrovskou třesavku, jako když jste strašně nervózní a nemůžete třes zastavit. Zkoušela jsem se uvolnit, ale nešlo to. Stále jsem se klepala. A klepala jsem se ještě asi 2 hodiny po operaci, troufla bych si říci, že tohle je na císaři ta nejhorší část. Prý je to po císařském řezu úplně normální, tělo se tak zbavuje snad šoku z operace a možná i následků epidurální anestezie. Naštěstí na JIPce byly povoleny návštěvy od 15 do 17 hodin, takže u mě manžel po celé ty dvě nejhorší hodiny seděl a jen mě držel za ruku. Bylo mi hodně mizerně a vůbec mi nebylo do povídání. Ale tohle bylo v té chvíli jako balzám a strašně mi pomáhalo v nejtěžší chvíli. Byla jsem za ně neskonale vděčná.
Během této doby nám ještě přivezli na pár minut Davídka k přiložení k prsu. Bylo to moc hezké, radost mi kazila jen injekce, kterou mi před tím píchli pro stahování dělohy, takže jsem cítila docela silnou bolest. Jizva po císaři ale kupodivu bolela jen malinko, asi díky injekcím a čípkům proti bolesti – injekce prý byla silnější než čípek, ale byl to na nás takový malý „podvůdek“. Obsahovala totiž právě tu látku na stahování dělohy. K večeru už jsem začínala cítit nohy a třesavka postupně mizela. Nejprve se mi přestaly třást ruce a pak i nohy. Začínala jsem se cítit lépe.
Už před císařským řezem mě sestřičky napojily na kapačku s inzulínem a glukózou. Stále mi kontrolovaly glykémie. Na JIPce jsem dostala pumpu, která dávkovala zároveň inzulín i glukózu. Měla jsem stále hypoglykémii kolem 3 mmol. A to se lékařům příliš nelíbilo. Mě také ne, protože to místo dlouho očekávaného odpočinku v podobě spánku znamenalo měření glykémie i v noci každé 3 hodiny. Proto mi také sestry nedaly prášek na spaní. Všechny ostatní maminky dostaly před spaním injekci a prášek na spaní a okamžitě usnuly. Spaly pak celou noc. Já však dostala jen injekci a nemohla jsem usnout. Cítila jsem totiž nepříjemné stahy dělohy. Pak už přestala působit i injekce a začala mě bolet jizva. Poslouchala jsem alespoň diskmana a trošku poklimbávala. Časně ráno mi však spadla cédéčka, čímž jsem způsobila velký rámus. Sestry tedy usoudily, že bude dobré, abych spala a daly mi čípek. Po něm jsem naštěstí na pár hodin usnula. Spánek mi ale kazila pro změnu hyperglykémie, která přišla zákonitě po delší hypoglykémii (kontraregulace). Byl to však zasloužený odpočinek do 24 hodinách bez spánku.
