Pár informací o těhotenské cukrovce.
Gestační diabetes mellitus, neboli těhotenská cukrovka, je porucha tolerance sacharidů, která je poprvé diagnostikována v těhotenství a po porodu mizí. Vyskytuje asi asi u 2-6% gravidních žen. Mortalita nenarozeného dítěte je zcela srovnatelná se zdravou populací a počet onemocnění nenarozených dětí se také snižuje až na úroveň zdravé populace. „Přesto jsou děti narozené matkám s těhotenskou cukrovkou vystaveny riziku hyperinzulinizmu (nadměrnou tvorbou inzulínu), makrosomií (obří vzrůst), většími porodními traumaty s krátkodobými, někdy i trvalými následky.“[1]
Nejvýznamnější rizikové faktory pro vznik gestačního diabetu
1) obezita
2) výskyt diabetu v rodin (zejména 2. typ)
3) diabetes v předchozím těhotenství
4) diabetes či porucha glukózové tolerance[2] spojená s podáváním antikoncepce
5) porod velkého plodu na 4000 g
6) porod mrtvého plodu
7) glykosurie na počátku těhotenství
8) rizikové etnické skupiny
Přibližně u 30% žen, které trpí těhotenskou cukrovkou, se nevyskytuje ani jeden rizikový faktor, proto se uvažuje o tom, že budou na výskyt gestačního diabetu vyšetřeny všechny těhotné ženy. Pro zjištění gestačního testu se používá orální glukózový toleranční test.[3]
Doporučené hodnoty pro diagnózu gestačního diabetu:
glykémie na lačno – 5,5 mmol/l
glykémie 60 minut po podání glukózy – 8,8 mmol/l
glykémie 120 minu po podání glukózy – 7,7 mmol/l (7,8 svědčí pro diabetes již před otěhotněním)
Těhotenská cukrovka je nejčastěji diagnostikována na konci druhého trimestru gravidity mezi 24.-28. týden těhotenství.
Jak léčit těhotenskou cukrovku?
Prvním opatřením bývá úprava stravy. Někdy je vhodné snížit obsah sacharidů v dietě asi na 30-40% nebo rozložit denní dávku potravy na více menších jednotlivých dávek. Mírně redukční dieta u obézních pacientek se spíše nedoporučuje, plod může být ovlivněn ketolátkami.[4] Mezi další doporučení patří tělesná aktivita, která snižuje inzulínovou rezistenci (viz pozn. č. 2). Je třeba doporučit pouze velmi mírné aerobní cvičení pouze po domluvě s porodníkem. Pokud při těchto opatřeních nedochází k zlepšení stavu, je třeba začít s inzulínovou terapií.
Existuje hodně indikací pro nasazení inzulínové terapie, např. abnormální růst plodu při normální glykémii nebo při nálezu ketolátek v moči. Nejspolehlivější metodou zjištění, zda je inzulín nezbytný, je vyšetření hladiny inzulínu v plodové vodě. Zde však existují rizika a běžně se neprovádí.
Asi u 5-20% pacientek je třeba nasadit inzulínovou terapii. Nejčastěji se podávají malé dávky krátkodobě působícího inzulínu před hlavními jídly. Občas se terapie doplňuje o večerní středně dlouho působící dávkou inzulínu. Ideální pro pacientky je zapůjčení glukometru.
Ihned po porodu se inzulínová terapie přeruší a pouze se kontrolují glykémie. Doporučuje se však provedení orálního glukózového tolerančního testu do 3-6 měsíců po porodu, někteří lékaři dokonce již po šestinedělí.
[1] str. 35
[2] inzulín má sníženou účinnost, proto nedokáže všechnu glukózu spotřebovat, a ta se hromadí v těle. V důsledku toho dochází ke zvýšené tvorbě inzulínu
[3] pacientce se podá v ČR 75 g glukózy a poté je jí buď po 1 nebo po 2 hodinách změřen krevní cukr.
[4] tím, že člověk dlouho hladoví a tím vyčerpá všechny zásoby jaterního glykogenu, musí tělo brát energii z tuků. Zpracováním tuků vznikají ketony.
